O revolucích v astronomii, aneb prstence začínají být zcela běžné

Planeta Saturn je pravděpodobně nejkrásnější planeta v naší sluneční soustavě. To, co ji dělá tak pěknou, jsou její prstence. Poprvé si jich všiml v roce 1610 Galileo Galilei, správný fyzikální popis pak za padesát let podal holandský astronom Christiaan Huygens. Galileo Galilei ve výše zmíněném roce způsobil revoluci v astronomii, neboť poprvé použil pro astronomické účely dalekohled. Do té doby používali astronomové pouze svoje oči, či případně různé optické triangulační přístroje. Vrcholné přesnosti optických měření pomocí prostého oka dosáhl Tycho Brahe, který na konci šestnáctého století působil v Praze. Jeho přesná měření pohybu planety Mars využil později Johannes Kepler pro stanovení základních zákonů, kterými se řídí pohyb planet ve Sluneční soustavě.

Další revoluci v planetárním výzkumu způsobila kosmonautika. Díky kosmickým sondám získali vědci spoustu a spoustu nových informací o planetách. V roce 1979 prolétla kolem Jupiteru sonda Voyager 1 a objevila překvapivou věc - i Jupiter má prstence, které jsou složené z malých částic, které jsou podobné kouři. Za vznikem těchto prstenců mohou asi srážky planetek s měsíci, které se nacházejí poblíž měsíců. Hlavní prstenec vznikl pravděpodobně z prachových částeček z měsíců Adrastea a Metis. Další dva širší prstence obklopující hlavní, pocházejí z měsíců Thebe a Amalthea. Mimoto existuje navíc velmi řídký a vzdálený vnější prstenec, který krouží kolem Jupiteru opačným směrem. Jeho původ je nejistý, asi je tvořen zachyceným meziplanetárním prachem.

Objev prstenců u Jupitera nebyl ovšem zase natolik překvapivý, neboť o dva roky dříve, tedy v roce 1977, učinili astronomové James Elliot, Edward Dunhem a Douglas Mink v Kuiperově létající observatoři během pozorování zákrytu Uranu s hvězdou SAO 158687 překvapivý objev, že kolem planety Uran se nachází systém minimálně pěti prstenců. Tento objev byl definitivně potvrzen sondou Voyager 2, která prolétla kolem Uranu v roce 1986. Celkem má Uran třináct prstenců, které se převážně skládají z tmavých balvanů kolem o průměru 10 metrů. Poslední dva prstence byly objeveny v roce 2005 díky dnes již legendárnímu Hubbleovu vesmírnému dalekohledu.

V srpnu 1989 proletěla sonda Voyager 2 kolem Neptunu a rovněž objevila 3 jednotlivě oddělené prstence. Tyto prstence jsou ovšem velmi nevýrazné a tenké. Nejvzdálenější prstenec je zvláštní tím, že tvoří tři oblouky, poblíž kterých se nachází nejvíc hmoty. Tato nahromadění hmoty mají dokonce vlastní pojmenování: Svoboda, Rovnost a Bratrství.

Zdá se tedy, že může platit obecné pravidlo, že každá obří planeta má nějaké prstence. Aby toho nebylo málo, tak podle posledního objevu, i měsíce planet mohou mít prstence! Snímky ze sondy Cassini totiž odhalily, že Rhea, druhý největší měsíc Saturnu, má okolo sebe malý prstenec. Podle vědců, kteří analyzovali snímky ze sondy Cassini, měla kdysi jeden prstenec okolo sebe nejspíš i Země (v době než vznikl Měsíc). Prstenec nejspíše vznikl nárazem malého tělesa do Rhey, který rozšířil do prostoru velké množství úlomků, ledu a prachu.

Ty poté začaly rotovat okolo měsíce a poté byly zachyceny měsícem za vzniku prstence. Všechny zmíněné objevy jsou dobrým potvrzením současných teorií o vzniku zárodků budoucích planet, které jsou založeny na srážkách a akreci pevných částic z protoplanetárního disku.

Zdroje a další informace

cs.wikipedia.org, cs.wikipedia.org, nasa.gov