Stále tajemná černá smrt

Pravděpodobně největší následky pro lidskou společnost měla epidemie moru - černé smrti, která propukla v Evropě v roce 1347. Tato epidemie nabyla mimořádných rozměrů -vyžádala si 25 nebo až 75 miliónů obětí (odhady se různí), což odpovídalo jedné či až dvěma třetinám tehdejší evropské populace!

Černá smrt se poprvé objevila na začátku 14. stol. v dnešním východním Kazachstánu, odtud se přeš Čínu obchodními styky a vojenskými taženími Mongolů dostal až do Evropy. V roce 1347 se mor rychle rozšířil do Konstantinopoli, na Krétu, do Řecka a na Sicílii. Během pár let se epidemie vyjma některých území (Polsko, západní Belgie) dostala do celé Evropy (Čechy 1349).

Obecně uznávaným faktem je, že hlavním zdrojem morové nákazy jsou krysy, vlastní přenos infekce pak zprostředkovávají blechy (Blecha morová - Xenopsylla cheopis a Blecha obecná - Pullex irritans), v jejichž trávicím žije bakterie Yersinia pestis. Mor se vyskytuje (ročně se objeví několik nakažených jedinců, hlavně v jihovýchodní Asii, proto přítomný čas) ve třech formách: dýmějový, plicní a septikémický.

Dýmějový mor se vyznačuje bolavými otoky na mízních uzlinách. Septikémický, resp. plicní mor, je forma nemoci, kdy se bakteriální nákaza dostala ve velkém množství do krve, rep. do plic. Klasickým znakem dýmějového moru bylo, že se v tříslech a podpaží objevil zánět mízních uzlin, ze kterých vytékal hnis a krev. Následkem bylo poškození kůže doprovázené tmavými skvrnami. Tento symptom, zvaný acral necrosis, vedl k tomu, že se nemoci začalo říkat “černý” mor. Mezi další projevy nemoci patřila i horečka 38-41°C. Dýmějový měl míru úmrtnosti 30 - 75 %. Většina obětí zemřela během čtyř až sedmi dnů po nákaze. Septikémický mor byl nejvzácnější ze všech třech variant, ale zato dosahoval téměř stoprocentní úmrtnosti.

Dýmějový a septikémický mor se na člověka přenáší přímým kontaktem s blechami. Baktérie se množí uvnitř blechy, blokují jí žaludek a v důsledku toho se stane velmi hladovou. Blecha pak nenasytně štípe hostitele a neustále mu saje krev, protože není schopná utišit svůj hlad. Během sání proudí do rány nakažená krev obsahující morové baktérie. Morové baktérie pak mají nového hostitele a blecha nakonec zemře hlady.

Plicní mor se šíří přímo z člověka na člověka pomocí kapének, které vykašlávají osoby s nákazou krevního řečiště (sepsis) nebo zápalem plic, který mohl začít jako dýmějová forma nemoci. Baktérie poletující vzduchem může vdechnout poblíž se nacházející osoba s malou odolností vůči infekcím a nová nákaza se rozvine přímo v dýchací cestách osoby a vyhne se tak dýmějové formě nemoci. Plicní mor byl druhou nejběžnější formou moru s mírou úmrtnosti 90-95 %. K hlavním symptomům patřil krvavý hlen uvolňovaný z horních dýchacích cest.

Morová epidemie ze čtrnáctého století se šířila neuvěřitelně rychle. Objevily se proto pochybnosti, zda-li původcem moru byla skutečně bakterie Yersinia pestis.V roce 2000 Gunnar Karlsson poukázal na to, že černá smrt zabila 50 až 70 % obyvatelstva Islandu, ačkoli na Islandu se v té době nevyskytovaly žádné krysy. Krysy se tam až v 19. století. Island zůstal nedotčen pozdějšími epidemiemi, o kterých se ví, že je šířily krysy.

V roce 1984 Graham Twigg v článku The Black Death: A Biological Reappraisal dokázal, že kvůli klimatickým a ekologickým podmínka v Evropě bylo téměř nemožné, aby krysy a blechy přenášely dýmějový mor. Na základě svých argumentů předložil alternativní hypotézu, že černá smrt mohla být ve skutečnosti epidemií plicního antraxu, kterou vyvolala bakterie Bacillus anthracis.

V roce 2001 epidemiologové z Liverpoolské univerzity navrhli teorii, že černou smrt mohl vyvolat virus podobný Ebole! Argumentovali tím, že tato epidemie se šířila mnohem rychleji a inkubační doba byla mnohem delší než u jiných epidemií moru. Rozbory anglických církevních záznamů ukazují nezvykle dlouhou inkubační dobu přes třicet dnů, která mohla odpovídat za rychlé šíření, dosahující až 5 km/den. Epidemiologické studie upozorňují na to, že nemoc byla přenášena přímo mezi lidmi, což se prakticky neděje u dýmějového moru a Antraxu. Navíc bylo zjištěno, že Evropané mají některé geny, které zajišťují větší odolnost proti virům podobným Ebole než mají lidé v jiných částech světa. Je možné, že za vznikem této genetické výhody může právě evolučně selekční tlak v době epidemie černé smrti.


Jisté je, že další velké epidemie moru (Londýnský mor 1665-1666, Italský 1629-1631, Vídeňský 1679 a poslední evropský 1720-1721) byly způsobeny bakterií Yersenia pestis, ale velká epidemie černé smrti ze čtrnáctého století zůstává stále zahalena nejasnostmi.

Zdroje a další informace

• - cs.wikipedia.org, en.wikipedia.org,
• - e-stredovek.cz.

Globálni vliv Malé doby ledové

V minulém roce jsme opět viděli, že Nobelovu cenu míru v posledních dobách může dostat opravdu kdokoli. A to často i předčasně a bezdůvodně. V roce 1994 ji například dostal Jásir Arafat, i když tehdy nebylo vůbec jisté, zda-li mírový proces na Blízkém východě bude úspěšně dokončen. V roce 2007 ji dostal Al Gore spolu s IPCC za přesvědčování lidstva o tom, že globální oteplování je jistá věc a je vytvářeno člověkem.

Opět si myslím, že tato Nobelova cena byla dána předčasně, neboť klimatický systém naší planety je neuvěřitelně složitý systém se spoustou parametrů, kde i nepatrná změna jednoho parametru může způsobit velké změny jiných parametrů (efekt motýlích křídel), a tedy za klimatickými změnami může stát spousta různých vlivů.

Po celou dobu existence života na naší planetě se klima dosti měnilo, mnohokrát díky tomu určité živočišné druhy vyhynuly, či začaly dominovat. I během éry lidské existence lze sledovat velké změny klimatu, které prokazatelně nesouvisely s vypouštěním skleníkových plynů do atmosféry.

Mezi nejdůležitější období jistě patří Středověké teplé období (MWP) a Malá doba ledová (LIA). Středověké teplé období začalo v devátém a skončilo ve čtrnáctém století. Příčiny MWP, díky kterému mohli Vikingové úspěšně po určitou dobu kolonizovat Grónsko, nejsou zatím přesně známy. Na konci MWP začala Malá doba ledová, která prokazatelně souvisela s minimem slunečního cyklu.

Někteří vědci a aktivisté se snaží MWP a LIA marginalizovat a tvrdí, že tyto fenomény neměly celoplanetární význam. Nicméně řada výzkumů prokázala, že MWP a LIA se projevily na celé zeměkouli. Zajímavé jsou např. průzkumy ze Sargasového moře, které prokázali teplotní výkyvy během MWP a dokazují, že během MWP (11. stol) byla průměrná teplota moře o 1°C větší; a naopak během Malé doby ledové (začátek 16. stol) o 1 °C menší. Podobně tyto období lze detekovat i ze vzorků z Antarktidy (Bransfield Basin) či japonského jezera Nakatsuna.

Od konce 16. století zaregistrovali rybáři v oblasti Peru jev, kdy v určitých obdobích dochází k výraznému úbytku ryb. Dnes víme, že tito rybáři zaregistrovali projevy klimatického jevu El Niño, který má teplou a studenou fázi (ta se nazývá La Niña). Za normální situace se při peruánském pobřeží dostává k hladině chladnější voda z větších hloubek oceánu, která je bohatá na živiny. Během teplé epizody El Nino tento výstupný proud slábne nebo zcela vymizí a to má za následek (mimo jiné) i výrazný úbytek ryb při peruánském pobřeží. Rovněž i na příkladu El Niña byl prokázán globální charakter ochlazení během LIA.

Chilští vědci prováděli během posledních 25 let důkladný výzkum organických vzorků z Mejilloneského zálivu v Chile. Získali tak přesný popis vývoje teplot horní vrstvy mořské vody mezi léty 1650 - 2000. Zjistili, že v období 1820 - 1878 nastal pokles teploty mořské vody o více než 2 °C. Postupně dospěli k závěru, že za tímto poklesem stál konec Malé doby ledové, a tedy i začátek novodobého oteplování. Země se totiž začala oteplovat nerovnoměrně - jihoamerický kontinent se oteploval mnohem rychleji než pobřežní vody, převládající větry změnily svůj směr a relativně teplou vodu přemístily od Jižní Ameriky směrem k Austrálii, a proto se dostaly k povrchu chladné vody a došlo tedy i ke změně režimu jevu El Niño, která mělá za následek katastrofální záplavy v Chile kolem roku 1820.

Je dost možné, že současné oteplování je reakcí zemského klimatu na konec Malé doby ledové, který nastal na začátku 19. století. Klima má možná tendenci se vrátit do stavu, který dominoval před ochlazením - během MWP bylo na mnoha místech naší planety až o 1°C tepleji než dnes! Bylo by tedy rozumné investovat více peněz do výzkumu klimatických změn, ke kterým docházelo v minulosti. A ne podporovat pouze IPCC, který zkoumá jen jednu hypotézu vysvětlující současné oteplování pozemského klimatu.

Zdroje a další informace

• - spaceref.com
• - chmi.cz
• - wikipedia (1,2)
  

Co čeká Mars v dalších dvou letech

Následující roky budou zajímavé pro planetu Mars. Už hned v lednu bude mít možná Mars to "štěstí", že do něj narazí planetka. Podle vědců z amerického NASA je pravděpodobnost kolize zhruba kolem 4 %. Pokud by k nárazu došlo, uvolnilo by se podobné množství energie, jako když v roce 1908 dopadl na Sibiři tunguzský meeorit. My si tuto kolizi můžeme jen přát, neboť pak by Země přišla o jeden z nebezpečných asteroidů, které pronikají do blízkosti její oběžné dráhy a navíc bylo by to zajímavé sledovat.

V současnosti Mars zkoumá celkem pět sond. Mars Reconnaissance Orbiter, Mars Odyssey a Mars Express z oběžné dráhy a k tomu ještě na povrchu jezdí vozítka Spirit a Oppurtunity. V tomto roce se k těmto sondám přidá ještě sonda Phoenix, která vznikla díky mezinárodní spolupráci vědců z USA, Kanady, Švýcarska a Německa. Projekt řídí NASA.

Sonda Phoenix byla vypuštěna do vesmíru 4. Srpna 2007 pomocí rakety Delta II. Sonda snad úspěšně přistane pomocí padáku, přistávacích vzpěr a dvanácti brzdících motorů v oblasti Vastitas Borealis, která leží v severní polární čepičce, 25. května tohoto roku. Tento způsob přistání je tedy odlišný od způsobu, který byl využit u roverů Spirit a Oppurtunity - sondy byly obalené do ochranných vaků, jakých si airbagů.

Energii pro svoji činnost bude sonda získávat ze slunečního záření. Solární panely by měly dodávat dostatek energie alespoň na půl roku. Sonda se sice nebude moci pohnout z místa, nicméně bude provádět velmi podrobný fotografický, geologický a meteorologický průzkum okolí. A bude k tomu náležitě vybavena. Na palubě landeru je celá řada přístrojů včetně několika typů kamer. Sestupová kamera pořídí snímky během přistávacího procesu, kdežto stereoskopická kamera bude snímkovat okolí místa přistání.

Základem plánovaného geologického průzkumu je robotická ruka, která bude odebírat vzorky z marsovské půdy z hloubky asi půl metru. Na robotické ruce je umístěna další kamera s fantastickým rozlišením 23 μm. Robotická ruka dále bude sloužit k dopravení vzorků půdy do hmotového spektrometru a Elektrochemického analyzeru. Hmotový spektrometr vzorek zahřeje a následně provede chemickou analýzu uvolněných plynů.

I v dalších letech bude nepochybně pokračovat intenzivní průzkum Marsu. V roce 2009 naváže NASA na program Phoenix projektem Mars science laboratory, který bude představovat zdokonalenou verzi současných marsovských vozítek. Tato vozítka budou třikrát těžší a dvakrát delší než současná marsovská vozítka, a unesou tak mnohem víc vědeckých přístrojů. Vozítka na povrchu Marsu dosáhnou rychlosti až 90 m/h a budou tak rychlejší než jejich předchůdci.

Mars je rovněž zajímavý tím, že jediná planeta zemského typu, která má více než jeden měsíc. Mars jich má dva - Phobos a Deimos. Tyto měsíce byly objeveny v roce 1877 Asaphem Hallem. Zajímavostí je, že jejich objev byl předpovězen v díle Jonathana Swifta Gulliverovy cesty, které vyšly v roce 1726!

V roce 2009 se Rusko přidá k zemím, které aktivně pomocí sond zkoumají Mars. A to díky programu Phobos-Grunt, jehož hlavním cílem je odebrat vzorky z povrchu Phobosu a dopravit je zpět na Zemi.

V příštích dvou letech lze tedy snad očekávat, že vysoce sofistikované přístroje na palubách sond přinesou velké množství informací o Marsu a co víc, možná i zodpoví na věčně kladenou otázku, zda-li je (či byl) na Marsu život.

Zdroje a další informace: ian.cz, wikipedie (1,2,3)

Torpédoborce třídy Arleigh Burke v boji proti terorismu

Mezi nejpočetnější hladinové lodi amerického námořnictva patří torpédoborce. V současnosti se jedná převážně o třídu Arleigh Burke, která je pojmenována po asi nejslavnějším veliteli amerických torpédoborců za Druhé světové války.

Torpédoborce vznikly na konci devatenáctého století jako těžší verze torpédových člunů. Dá se říci, že poprvé byly ve větším množství použity Japonci v roce 1905 v bitvě u Cušimy. Postupem času se z torpédoborců staly více méně univerzální jednotky. Během studené války v SSSR vznikly dvě třídy Sovremenyj a Udaloj, první se specializovala na útoky proti lodím a druhá na protiponorkový boj, kdežto v USA vývoj dospěl k univerzální třídě Arleigh Burke, která je vysoce efektivní v boji, jak proti balistickým raketám, ponorkám, tak i proti hladinovým plavidlům nepřítele.

Na konci října se stal v somálských vodách incident, kdy musel zasáhnout jeden z amerických torpédoborců. Japonská loď Golden Mori se dostala do vážných problémů v neděli večer, když byla u pobřeží Somálska přepadena piráty. Naštěstí se nedaleko nacházel torpédoborec USS Porter a připlul ji na pomoc. Výsledkem bylo potopení dvou pirátských člunů. Porter se tak stal jednou z mála současných amerických lodí, které potopily nějakou nepřátelskou loď. Více o těchto událostech zde.


Opět se tak ukázala účelnost současné koncepce torpédoborců v boji proti terorismu. Americké torpédoborce třídy Arleigh Burke jsou lodi dlouhé kolem 155 m, široké kolem 20 m, dosahují ponoru 9,4 m a výtlaku kolem 9000 tun. Konstrukce lodi vykazuje Stealth charakteristiky, tedy byla snížena celková radarová odrazová plocha (RCS) lodi. Díky čtyřem plynovým turbínám o výkonu 75 MW mohou tyto lodi plout rychlostí přes 30 uzlů.


Torpédoborce Arleigh Burke slouží na moři od roku 1991. Postupně prošly několika modernizacemi. První verze neměly hangáry pro námořní vrtulníky, které tak mohly operovat pouze z letové plošiny, což omezovalo především protiponorkovou činnost. Současná verze Flight IIa je navíc důležitým prvkem v protiraketové obraně, který je postaven na počítačovém bojovém systému Aegis, který zahrnuje radar SPY-1, systém řízení palby MK-99, vertikální vypouštěcí zařízení MK 41, řízené střely SM-2, či protiraketové SM-3 (převážně ve výzbroji těžších křižníků Ticonderoga) a spoustu dalších komponent.

Při stavbě těchto lodí se hledělo i na bezpečnostní opatření. Trup je postaven výhradně z oceli, prostory v trupu jsou odděleny dvojitými přepážkami, životně důležité systémy jsou chráněny kevlarovým pancéřováním. Obě strojovny jsou umístěny za sebou, vertikální vypouštěcí zařízení se nacházejí na přídi a zádi, hangáry jsou samostatné - klíčové systémy nemůže vyřadit z provozu jediný zásah.

Jen díky těmto vysoce vyspělým pasivním bezpečnostním systémům mohl torpédoborec USS Cole přežít teroristický útok, který se stal v 12.10.2000. Útok Al-Kajdy byl proveden pomocí motorového člunu, který byl naložen asi 400 kg výbušniny. Člun narazil do boku lodi mezi strojovny a vytvořil díru širokou přes 10 m. Útok nepřežilo 17 námořníků, nicméně se loď podařilo zachránit a dopravit zpět do USA. O dva roky později se loď vrátila do služby

Tuto třídu torpédoborců charakterizuje mohutná výzbroj - více než devadesát vertikálních vypouštěcích zařízení pro protiletadlové řízené střely SM-2 a ESSM. Z těchto zařízení lze dále vypouštět protizemní řízené střely BGM-109 Tomahawk a protiponorkové střely VL-Asroc. Tradičně nechybí ani 20mm rychlopalné kanony Phalanx. Současná verze má hangáry pro dva vrtulníky SH-60 Seahawk. Tyto vrtulníky jsou velice důležité, neboť kvůli většímu množství vypouštěcích zařízení na palubě přišly tyto torpédoborce o vlečný sonar a rovněž i o protilodní střely Harpoon. Seahawk vyzbrojený torpédy a střelami Penguin (dosah kolem 30 km) má tak na starosti obranu před ponorkami a hladinovými čluny nepřítele.

Všechny tyto raketové systémy jsou hodně drahé, proto jsou tyto lodě vybaveny 127 mm kanonem MK 45, který byl upraven pro projektily, které mohou zasáhnout hladinové i pozemní cíle až do vzdálenosti 24 km. Právě tento kanon potopil dva pirátské čluny, které byly použity 28.10.2007 pro únos korejského tankeru.

Zdroje a další informace

• - Arleigh Burke class destroyer
• - Aegis combat system
• - USS Cole bombing
  

Video - nejnovější torpédoborec USS Sampson

Od Zénóna k nekonečným řadám

Mezi nejznámější antické paradoxy patří paradox Achilla a želvy. Tento paradox spolu s dalšími vyslovil v pátém století před naším letopočtem Zénón z Eleje. Chtěl tím dokázat především nemožnost pohybu.

Paradox Achilla a želvy spočívá v následujících úvahách. Achilles má závodit s želvou ve sprintu na 100 m. Protože je Achilles desetkrát rychlejší než želva, dostane želva desetimetrový náskok. Závod je odstartován a Achilles začíná želvu dohánět. Achilles uběhne 10 m a dostane se do místa, z něhož startovala želva. V tento okamžik urazila želva již jeden metr, takže má před Achillem náskok jednoho metru. Achilles uběhne tuto vzdálenost, ale želva je stále napřed, nyní o 1/10 m. Ve chvíli, kdy Achilles dosáhne i tohoto bodu, je želva o 1/100 m před ním. A tak dále až do nekonečna. Náskok želvy se sice stále zmenšuje, ale želva pořád vede, a tedy Achilles nemůže tento závod vyhrát.

O podobných úvahách, o podstatě prostoru, času a pohybu, debatovala spousta filozofů, ale definitivně byly tyto myšlenkové postupy, které měly dokázat nemožnost pohybu, vyvráceny až s nástupem matematické analýzy v devatenáctém století, která dokázala korektně zadefinovat a pochopit pojem nekonečno.

Tak například výše zmíněný Zénónův paradox byl vyřešen následovně. Náskok želvy před Achillem tvoří klesající posloupnost:

Tedy řešení tohoto paradoxu souvisí zřejmě s nekonečným součtem

kde tři čtečky znamenají, že se sčítá až do nekonečna. Takovéto výrazy se nazývají nekonečné řady a značí se ∑ . V našem případě nekonečný součet lze zapsat jako

Numericky nemůžeme samozřejmě všechny členy řady sečíst, ale můžeme tak získat takzvané částečné součty, které tvoří posloupnost tzv. částečných součtů, která hraje v teorii nekonečných řad velmi důležitou roli. Vraťme se k našemu nekonečnému součtu. Nabízí se zásadní otázka může mít nekonečná řada čísel konečný součet. Antičtí filozofové si mysleli, že ne, a proto byl pro ně závod Achilla se želvou paradoxem.

Zkusme ale vynásobit součet S deseti získáme tak následující nekonečný součet

A nyní obě rovnice odečtěme a získáme tak rovnost

Tedy nekonečná číselná řada má konečný součet, S= 11,11111111111111111 . Jinak řečeno Achilles dohoní želvu přesně po 11 a 1/9 metrech.

Zdroje a další informace

• - Zeno's paradoxes
• - Kieth Devlin: Jazyk matematiky, Dokořán, Argo, 2002
  

Jaderná energetika má slibnou budoucnost

Padesátá léta minulého století lze kromě Studené války charakterizovat i pomocí nadějí, které se vkládaly do jaderné energetiky. V roce 1953 pronesl americký prezident Dwight Eisenhower v OSN projev Atoms for peace, ve kterém vyzval všechny státy světa k mírovému využívání jaderné energie. Jaderná energetika začala být in a firmy jako General Electric a Westinghouse získávaly jednu zakázku za druhou.

V sedmdesátých letech se začaly objevovat pochybnosti o bezpečnosti jaderné energetiky. Cílem kritických útoků levicových ekologistických organizací jako Greenpeace (vznikla v roce 1971) se stala především nevyřešená otázka jaderného odpadu a otázka bezpečnosti jaderných elektráren. Po prvních větších nehodách jaderných elektráren (1979 Harrisburg USA, 1986 Černobyl) začala obliba jaderné energetiky klesat, nicméně pořád si jaderná energetika udržovala a udržuje významné postavení.



Dnes jaderné elektrárny vyrábějí kolem patnácti procent světové elektřiny. Celkem je dnes na světě funkčních 439 reaktorů v 31 zemích, což představuje celkový výkon asi 370 GW a v budoucnu to bude více - zájem má např. Čína, Indie,Turecko a Vietnam. Pokud uvážíme, že dnes je Čína na prvním místě na světě ve vypouštění CO2 do atmosféry, pak pravděpodobně jedinou možností, jak ukojit její hlad po energii a zároveň snížit množství exhalací, které vypouští, je pomoct jí ve vybudování moderních vysoce efektivních jaderných elektráren.

Ale i pro západ začíná být jaderná energetika znovu přijatelná. Základní surovina, Uran, totiž leží v politicky stabilních oblastech světa, zejména v Austrálii a v Kanadě o od těchto států se neočekává cenové a politické vydírání, tak jak v sedmdesátých let provedl OPEC.

Hodně se sází na reaktory nové generace jako je např. Westinghouse AP1000. Tento typ reaktoru třetí generace má zabudovaný pasivní bezpečnostní systém, který dokáže bez lidského zásahu odhalit selhání chladicího systému a sám zabrání katastrofě. Navíc je podstatně jednodušší než starší reaktory, má méně pump, potrubí a dalších součástí, čímž se také sníží náklady na údržbu. Westinghouse již získal zakázku na dodání 4 reaktorů tohoto typu do Číny.

Ale vraťme se do Evropy. Hodně se mluví o stavbě jaderné elektrárny typu EPR (European pressurized reaktor), kterou ve Finsku staví francouzská firma Areva; její reaktor má mít výkon 1600 MW. Tedy každý postavený reaktor tohoto typu překonává celkový součet energie, který by se dal získat z větrníků v ČR!

Největší budoucnost mají pravděpodobně tzv. rychlé množivé reaktory. Tyto reaktory využívají rychlé nezpomalené neutrony - nepotřebují tedy moderátor. Vedlejším efektem je vznik velkého množství tepla, které by šlo využít na výrobu vodíku. Tyto reaktory mohou používat více typů paliv, např. U238, U235,U233, Th232 (poté, co Th232 zachytí v reaktoru 1 neutron, změní se na U233, který je výborným jaderným palivem). Tento typ reaktoru by dokonce mohl být i řešením problému jaderného odpadu.

Využívání Thoria 232 se zdá být velkým příslibem do budoucnosti, neboť Thorium se vyskytuje v zemské kůře v ještě větší koncentraci než uran a Indie si to právě uvědomila.

Zdroje a další informace
Economist.com, cs.wikipedia.org