V poslední době zažívá Česká republika bouřlivý rozvoj v nových oblastech energetiky. Kromě větrné energetiky se rozvíjí i energetika solární. Hlavně v jižních částech země vznikají nové solární elektrárny jako houby po dešti. Za poslední rok a půl se zvýšil instalovaný výkon solárních panelů z necelých čtyř MW na zhruba 16 MW (celá EU má instalovaný výkon asi 1500 MW) a do konce roku ještě vzroste. Zásadní otázkou je, zda-li to jsou účelně vynaložené peníze.
Podívejme se na tuto problematiku nejprve z obecnějšího srovnávacího pohledu. V energetice se pro porovnávání energetických zdrojů používá veličina zvaná koeficient ročního využití. Tato veličina ukazuje, jak moc je v průběhu roku využíván celkový instalovaný výkon zdroje (maximální výkon, který lze z energetického zdroje získat) a vypočítá se podle vzorce
Ze statistické ročenky Českého statistického úřadu pro rok 2007 vyplývá následující srovnání jednotlivých typů elektráren:
| Typ elektrárny | ||
| jaderné | 79,46 % | |
| tepelné | 59,17 % | |
| vodní | 13,25 % | |
| větrné a solární | 12,72 % | |
| spalovací motory a plynové turbíny | 1,52 % | |
Z této tabulky jasně vyplývá, že nejefektivnějším energetickým zdrojem jsou jaderné elektrárny a solární elektrárny jsou značně neefektivní. Nabízí se tedy otázka, zda-li je rozumné aby stát tuto oblast tzv. zelené energetiky tak moc dotoval. Možná by bylo lepší už dále nenavyšovat investice do výstavby solárních elektráren, které jsou založené na stávajících technologiích a počkat si na dobu než vědci vyvinou nové technologie, které umožní stavbu mnohem účinějších a efektivnějších solárních elektráren.
Stávající solární elektrárny jsou založeny většinou na tzv. fotovoltaických článcích. Jedná se o velkoplošné polovodičové součástky většinou vyrobené z křemíku, které jsou schopny přeměňovat světlo na elektrickou energii díky tzv. fotoelektrickému jevu. Největší nevýhodou současných tenkovrstvých fotovoltaických článků je nízká účinnost a životnost.Nízká účinnost je dána tím, že stávající solární články dokáží využít jen malou část slunečních fotonů, které mají optimální energii. Světlo, dopadající na fotovoltaický článek, musí mít dostatečnou energii, aby článek mohl vyrábět elektřinu. Pro křemíkové fotovoltaické články jsou potřeba fotony o energii minimálně 1,12 eV (1,79 · 10-19), což odpovídá vlnové délce asi 1,1 mikrometru. Energie fotonů, které mají příliš velkou energie se nepřemění na emisi elektronů, ale změní se v teplo. Proto běžné dnešní průmyslově vyráběné solární články dosahují účinnosti kolem 15 procent.
Docela nadějně vypadá technologie CIGS (Copper indium gallium (di)selenide), která umožňuje nanášet velmi tenké solární články na velké plochy. V roce 2005 dosáhli vědci z National Renewable Energy Laboratory účinnosti 19,5 %. Navíc se postupně začíná zvládat masová výroba těchto článků a tím jde cena dolů, např. americká firma Nanosolar uvádí cenu 1 USD za instalovaný watt, což představuje asi 3 krát menší náklady než u křemíkových článků při životnosti delší než 25 let. Energetická návratnost vychází u těchto článků řádově v měsících (křemíkové články v našich podmínkách - cca 5 let).
Dalším velkým neduhem solárních elektráren je velký záběr půdy. Např. nejvýkonnější současná solární elektrárna u nás, Dívčice o výkonu 2,85 MW se rozprostírá na ploše 12 ha, kdežto JE Temelín dosahuje výkonu 2000 MW na ploše 143 ha. Převeďme tyto hodnoty na jeden ha: Dívčice - 0,24 MW / ha, Temelín - 14 MW / ha. Tedy vyplatí se čekat, možná i delší dobu, na nové technologie výroby solárních článků a mezitím investovat peníze do jaderné energetiky, neboť kromě efektivnosti má i malý záběr půdy (A mezitím, kdo ví, třeba naleznou vědci způsob efektivního využívá termonukleární energie.) .Zdroje a další informace
en.wikipedia.org , cs.wikipedie.org(1, 2, 3)
