Nemesis: stručná historie pozemských katastrof

Historie pozemského života je plná expanze a vymírání živočišných druhů. Krátce po vzniku naší planety panovaly na Zemi krajně nepříznivé podmínky, postupně se ale začaly měnit k lepšímu a po vzniku života vždycky byly takové, aby alespoň nějaký druh života mohl existovat. Některé změny byly postupné, jiné se odehrály v relativně krátkém časovém intervalu. Mezi takovéto události patří např. sopečná činnost, dopad kosmického tělesa, nárůst zalednění, či jiné podobné katastrofy.

Paleontologové Raup a Sepkoski na základě statistické studie vymírání mořských živočichů zjistili, že za posledních 250 miliónů let docházelo každých 26 miliónů let k velkému vymírání. Jako nejpravděpodobnější příčinu těchto vymírání určili dopad vesmírného tělesa. V roce 1984 publikoval Marc Davis v časopise Nature práci, která vysvětlovala periodicky se opakující katastrofy na zemi.

Podle této práce obíhá kolem Slunce malá slabě svítící hvězda, červený trpaslík^? s velmi výstřední eliptickou dráhou. Nejvzdálenější bod dráhy^? by měl být skoro 3 světelné roky daleko. Nejbližší bod jeho dráhy^? by měl procházet tzv. Oortovým oblakem komet, tedy obrovskou kulovou oblastí obklopující naší Sluneční soustavu, odkud k nám občas přilétají dlouhoperiodické komet.

Následkem průchodu takového tělesa Oortovým oblakem komet by mohlo dojít ke změně dráhy velkého množství komet, které by tak mohly zamířit přímo do vnitřních částí Sluneční soustavy a zasáhnout i Zemi, což by mělo pro Zemský život katastrofální následky. Důkazem toho, že i malé kosmické těleso dokáže způsobit obrovskou škodu¹, je tzv. Tunguská katastrofa, kterou pravděpodobně způsobila malá planetka o průměru kolem 50 m.





Hypotetický partner našeho Slunce nebyl zatím objeven, přesto dostal své jméno - Nemesis (podle starořecké bohyně odplaty). Tato teorie je velmi zajímavá, ale má i své trhliny. Někteří vědci zpochybňují periodicitu výmírání, jiní poukazují na skutečnost, že dvojhvězda Slunce - Nemesis by byla velmi nestabilní, neboť by na tento pár působily silnými gravitačními (slapovými) silami blízké hvězdy a velká molekulární oblaka v blízkosti Slunce.

Stručný přehled vymírání živočišných druhů

Největší vymírání, jak vidíme na obrázku, nastalo asi před 251 mil let, tedy na rozhraní Permu a Triasu. Podle vědeckých studií tehdy náhle vymřelo celkem 70% druhů obratlovců na souši a 90% druhů v moři včetně proslulých trilobitů; stejně náhle zmizely rostliny a hmyz². Touto událostí se v současnosti zabývá spousta vědců. Jejich snahou ji přinést více světla na příčiny takové obrovské katastrofy.

I když se dosud má většinou za to, že za toto vymírání byl odpovědný prudký nárůst vulkanismu na Sibiři, není vyloučeno, že bezprostřední příčinou vzedmutí vulkanické činnosti byl pád velké planetky. O podobných příčinách se uvažuje i v případě vyhynutí druhohorních plazů, které nastalo před 65 mil. let. Dokonce byl nalez i důkaz - kráter Chixculub u Yucatánu.

Aby toho nebylo málo, nedávno vědci poukázali na to, že za tzv. Cloviskou událost, která nastala před 12900 lety může možná rovněž kosmické těleso. V té době nastal konec severoamerických mamutů a lidí kultury Clovis, navíc se začalo ochlazovat. V tomto případě se uvažuje o explozi komety v atmosféře a jejím rozpadu na menší kusy.

V historii evoluce života hrály dopady kosmických těles důležitou roli - posouvaly vývoj dopředu. Mnohokrát vlastně lidstvu pomohly; kdyby pád planetky či komety nezpůsobil konec dinosaurů, určitě bychom nevznikli. Nyní si sami musíme dávat pozor na nebezpečí z vesmíru, neboť i dopad malého, 300 m tělesa, uvolní energii řádově v gigatunách TNT, což by podle místa dopadu zahubilo od 100 tisíc do 10 milionů lidí.

Zdroje a další informace

en.wikipedia.org - 1,2, cs.wikipedia.org, lidovky.cz, Žeň objevů.

---

1. Exploze Tunguského meteoritu byla natolik silná, že v oblasti přibližně 2000 km² vyvrátila a přelámala kolem 60 milionů stromů a zvuk výbuchu byl slyšitelný do vzdálenosti 1000 km. viz: wikipedie Nahoru
2. Při ostatních vymíráních hmyz nikdy nebyl hmyz globálně zasažen. Nahoru

Greased Lightbox - Je dostupná aktualizace (v0.18)

→←+-↻

Nahrávám obrázek

Klikněte kamkoliv pro zrušení

Obrázek není dostupný

Ztráta ponorky Scorpion

Rok 1968 byl významný v negativním slova smyslu nejen pro Československo, ale i pro americké námořnictvo, které tehdy ztratilo již svoji druhou jadernou ponorku v mimo-válečné době, SSN-589 Scorpion.

Ponorka Scorpion patřící do třídy Skipjack byla v mnoha ohledech revoluční ponorkou. Především se vyznačovala novým tvarem trupu, který byl navržen pro dosažení co možná nejlepších podhladinových hydrodynamických vlastností. Ponorky této třídy tak dosahovaly větší rychlosti pod hladinou (30 uzlů) než nad ní (16 uzlů; 1 uzel= 1.852  km/h). Po přestavbě na jadernou ponorku třídy George Washington získala tato ponorka strategickou odstrašující funkci díky prakticky nelimitované délce pobytu pod hladinou a schopnosti nést  střely Polaris.

Paradoxně se nové technologie v konstrukci ponorek během padesátých let neprojevily na bezpečnosti. Ponorky dosahovaly tak velkých rychlostí a hloubek ponorů, že pokud kormidelník udělal jen malou chybičku, mohlo to způsobit pád ponorky do velké hloubky, kde zákonitě  tlak vodních mas způsobí katastrofu.

Domovským přístavem ponorky Scorpion byl Norfolk, odkud vyplouvala na mise speciálně určené na vývoj taktiky vhodné pro jaderné ponorky - vystřídaly se role lovící a pronásledované ponorky. Od roku 1966 byla ponorka určena pro speciální operace. V tomto roce se jí podařilo vstoupit do sovětských výsostných vod v Barentsově moři a natočit odpálení sovětské rakety přes periskop; posléze musela využít svoji rychlost k úniku před sovětskou flotilou.

Na začátku roku 1967 se ponorka Scorpion zúčastnila cvičení s šestou americkou flotilou. Během května ponorka sledovala aktivity sovětského námořnictva v okolí Azor a poté se měla vrátit do Norfolku, do kterého již nedorazila. Poslední kontakt s pozemní základnou byl v 21.5.1968, kdy zprávu od Scorpiona zachytila námořní komunikační stanice v Nea Makri (Řecko). O šest dní později začaly sílit úvahy o možné ztrátě ponorky a začalo pátrání.

Pátrání po ztracené ponorce začalo 5.6. Hledání po počátečních neúspěších převzal námořní expert na systém podmořských hydrofonů SOSUS John Craven spolu s týmem špičkových matematiků, kteří navrhli použít tzv. Bayesovskou teorii hledání (poprvé byla tato metoda použita v Lednu 1966, kdy došlo ke ztrátě vodíkových pum po srážce bombardéru B-52 s tankovacím letounem KC-135 ve Španělsku)

Tým se nejprve snažil odhadnout skutečnou příčinu potopení ponorky, proto vyslechl spoustu důstojníků, kteří měli spoustu zkušeností se službou na jaderných ponorkách. Takto byl zkonstruován statistický systém hypotéz místa a příčiny ztroskotání ponorky. Poté na základě známých údajů o místech, kterými Scorpion prokazatelně proplula byla určena základní oblast, kde mohlo dojít k potopení.

Tato oblast byla posléze rozdělena na síť čtverců. Každý čtverec měl přiřazenou pravděpodobnost, že se vrak ponorky nachází právě v něm, na základě statistických vlastností systému hypotéz. Potom se na základě prvních výsledků hledání v nějakém čtverci začala konstruovat nová síť čtverců s pravděpodobnostmi výskytu, kde se navíc brala v potaz hloubka.  Kombinací těchto metod se určila finální oblast s největší pravděpodobností výskytu vraku a zde se začalo s důkladným prohledáváním.

Použité metody vedly úspěšně k cíly a již v Říjnu průzkumná ponorka USNS Mizar nalezla trup ponorky Scorpion ve více než tříkilometrové hloubce 740 km jihozápadně od Azor. Naštěstí jaderný reaktor zůstal neporušen a nedošlo k zamoření podmořského ekosystému radioaktivními izotopy.

Ještě týž rok začalo soudní vyšetřování příčiny potopení ponorky, při které zahynulo 99 námořníků, bohužel bezvýsledně. Spekulovalo se o explozi torpédo uvnitř ponorky, či o kolizi s jiným tělesem. Jisté je jen to, že se ponorka dostalo do hloubky, ve které ji tlak vodní masy rozdrtil trup. Ale skutečná příčina poklesu ponorky do smrtící hloubky je stále neznámá.



Zdroje a další informace
en.wikipedia.org (1, 2), valka.cz