Bezpilotní průzkumné letouny 2

V minulém článku jsem nastínil základní charakteristiky bezpilotních průzkumných letounů (UAV) MQ-1 Predator a MQ-9 Reaper. K této rodině ještě patří MQ-1C Warrior a Predator C Avenger, který absolvoval první tři lety v dubnu. Warrior je v podstatě upgrade původního Predatora na stroj s lepšími výkony ve velkých výškách. Toho bylo dosaženo díky většímu rozpětí křídel a výkonnějšímu 100 kW motoru¹.

Avenger pak představuje nejmodernější model UAV kategorie MALE^?. Používá proudový motor Pratt & Whittney PW545B, který je ochlazován pro snížení infračervené stopy letounu. V konstrukci tohoto letounu jsou i další Stealth prvky, které vedou k obtížnějšímu zjištění letounu - zejména pumovnice, která umožňuje nést jednu inteligentní bombu GBU-38 JDAM o hmotnosti 227 kg². Podobně jako Reaper má i Avenger nahoru orientované ocasní plochy.

Vrchol mezi bezpilotními průzkumnými letouny zaujímá RQ-4B Global Hawk, který vyrábí americká korporace Northrop Grumman. Jedná se o prostředek kategorie HALE, pro který je typický vysoký dostup a velká vytrvalost. Global Hawk operuje běžně ve výškách nad 19 km a dokáže v této výšce setrvat přes 32 hodin. Letoun je poháněn proudovým motorem Rolls-Royce AE-3007 uloženým na horní části trupu před ocasními plochami.

Global Hawk dokáže nést širokou paletu senzorů, od optických senzorů, jako jsou infračervené či televizní kamery, přes komunikační datalinky až po radar. Od roku 2006 se testuje na Global Hawku radar MP-RTIP, který umožňuje mít nepřetržitě k dispozici informace o tom, co se děje na zemi.

Radar MP-RTIP je modulového uspořádání s plošnou fázovanou anténou s aktivními prvky. Díky tomu vyniká mimořádnou univerzálností - dokáže automaticky sledovat pohybující se pozemní i vzdušné cíle, včetně balistických raket nebo střel s plochou dráhou letu. Není tedy divu, že o pořízení těchto UAV začala uvažovat Jižní Korea, která je permanentně ohrožována svým severním sousedem. Podobný zájem vyjádřilo i Německo. Global Hawky pak vybaví elektronikou evropské výroby - letouny ponesou název EuroHawk.

Global Hawk je sice poměrně drahý (58 mil USD), ale svými funkcemi dokáže plně nahradit průzkumné družice, které je velmi drahé dostat na oběžnou dráhu. Celkový návrh tohoto bezpilotního letounu se ukázal jako velmi úspěšný. Jasným důkazem je fakt, že Global Hawk jako první UAV v historii získal certifikaci amerického úřadu pro letectví (FAA) pro využívání domácích vzdušných koridorů.

Většina bezpilotních letounů je zkonstruována pro klasický vzlet a přistání. Schopnost svislého startu a přistání není u současných UAV tolik vyžadována. Z tohoto pohledu je asi nejvýznamnější výjimkou MQ-8 Fire Scout. Jedná se o bezpilotní helikoptéru, kterou vyvinula společnost Northrop Grumman pro americké vojenské námořnictvo. Fire Scout vychází z civilního vrtulníku Schweizer 330.

Bezpilotní stroj je poháněn spolehlivým turbohřídelovým motorem Rolls-Royce 250-C20 . Pod přídi trupu je umístěna kulová otočná věžička, která nese průzkumnou výbavu (elektro-optické a infračervené kamery, laserový dálkoměr a značkovač.

V lednu 2006 přistál Fire Scout na obojživelné výsadkové lodi USS Nashville a poprvé tak demonstroval schopnost přistání bezpilotního prostředku na lodi. Obvyklou úlohou této bezpilotní helikoptéry bude kompletní průzkum a dozor v zadané oblasti či plnění speciálních úloh, jako je např. detekce min. Počítá se, že tato helikoptéra bude tvořit základní létající prostředek nových amerických lodí LCS. V případě potřeby může helikoptéra Fire Scout plnit i útočné úlohy, k čemuž ji lze vybavit lasarem naváděnými střelami Hellfire, Viper Stryke či APKWS³.



Zdroje a další informace
ATM 10/2006, en.wikipedia.org (1,2,3,4,5,6)

---

1. Původní Predator měl motor o výkonu 86 kW. Nahoru
2. Unese až 1350 kg munice a jiného vybavení, ale za cenu ztráty stealth. Nahoru.
3. Jedná se o vývojový program, jehož cílem je k neřízeným 70 mm raketám přidat laserové navádění. Nahoru.

Bezpilotní průzkumné letouny 1

Mezi aktuální trendy v armádách vyspělých států patří vývoj průzkumných letounů bez lidské posádky. Pro tyto letouny se nejčastěji používá anglická zkratka UAV (Unmanned Aerial Vehicles) .

Tyto letouny se liší svojí délkou - od několika desítek centimetrů až po několik metrů. Menší průzkumné letouny mají velkou výhodu v tom, že mohou startovat prakticky odkudkoliv.

RQ-11 Raven je tak malý (rozpětí 1,3 m, hmotnost 1,9 kg), že pro jeho start stačí jeden muž. Informace o požadované oblasti pak může mít k dispozici i relativně malá vojenská jednotka. Největší a nejvýkonnější představitelé disponují doletem přes 1000 km a mají i velkou vytrvalost - mohou setrvat ve vzduchu po dobu několika desítek hodin.

Zde hovoříme především o bezpilotních letounech kategorie MALE (Medium Altitude Long-Endurance) a HALE (High-Altitude Long Endurance). Typickými příklady těchto kategorií jsou MQ-1 Predator, resp. RQ-4 Global Hawk.

Většina bezpilotních prostředků se podobá tvarem letadlům s pevnými křídly. Nejvýznamnější výjimkou je RQ-8A Fire Scout, který představuje bezpilotní helikoptéru, kterou vyvinulo americké námořnictvo.

Bezpilotní průzkumné letouny zaujímají čím dál důležitější roli ve většině armád světa včetně české (viz Sojka III). Rok 2006 byl toho evidentním důkazem - během Druhé Libanonské války byly nasazeny tyto prostředky oběma stranami konfliktu - Izraelci s úspěchem nasadili bezpilotní letouny Heron (kategorie MALE) a pozadu nezůstal ani Hizballáh, který nasadil Iránem vyvinutý bezpilotní prostředek Ababil.

Bezpilotní průzkumné letouny mohou na nepřátelském území operovat plně samostatně na základě předprogramovaného letového plánu, nebo je mohou ovládat operátoři na pozemní základně. Z toho vyplývá největší výhoda UAV - není riskována ztráta pilota, tak jak by tomu bylo v případě nasazení průzkumného letounu s lidskou posádkou. Bezpilotní letouny kromě obvyklých úloh jako je sledování armád či jednotlivých teroristů pomocí optických, radarových či jiných senzorů, mohou plnit i útočnou roli. Příkladem je americký MQ-1 Predator, či jeho vylepšená verze MQ-9 Reaper, které mohou být vyzbrojeny raketami vzduch-země či laserem naváděnými bombami.

Predator je asi nejznámější bezpilotní průzkumný letoun. Jeho vývoj byl úspěšně dokončen firmou General Atomics v roce 1994. Původní označení bylo RQ-1A. V roce 2005 bylo jeho označení změněno na MQ-1 (R znamená v kódu amerického ministerstva obrany průzkum, Q bezpilotní letoun a M mnohoúčelový). Predator charakterizuje protáhlý štíhlý trup, křídlo o rozpětí 14,8 m a dolů skloněné ocasní plochy.

Pro pohon používá čtyřválcový motor Rotax 914, který pohání vrtuly v tzv. tlačném uspořádání. Predator bývá standardně vybaven dvojicí infračervených kamer a laserovým značkovačem cílů. Tyto senzory se nacházejí v otočném kulovém pouzdru pod přídí. Laserový značkovač cílů může být použit i pro navádění přesných zbraní jako jsou rakety AGM-114 Hellfire II.

První bojové nasazení Predatorů bylo v roce 1995 během války v Jugoslávii. V roce 2001 bylo úspěšně vyzkoušeno odpálení protitankových střel Hellfire. Od té doby je Predator standardně vybaven dvěma závěsníky pro střely Hellfire či protiletadlové střely AIM-92 Stinger.


Predator se stal velmi účinným systémem v globálním boji proti terorismu. Základní operační jednotka zahrnuje čtyři letouny a pozemní řídící základnu, primární satelitní komunikační sadu a 55 osob. Letouny Predator mají na svém kontě spoustu zabitých představitelů Al-Kajdy, přesto ale nelze přehlídnout, že jeho charakteristiky ho předurčují pro vytrvalostní průzkum, proto byl z něj odvozen letoun MQ-9 Reaper, který je je primárně určen pro útočné operace.

V porovnání s Predatorem je Reaper větší (rozpětí asi 20 m) a asi čtyřikrát těžší, ale létá zhruba dvakrát rychleji a výše. Reaper unese až 1700 kg bojového nákladu. Nejčastěji se jedná o 14 raket Hellfire či kombinaci dvou laserem naváděných bomb GBU-12 a čtyř raket Hellfire. Místo 227 kg bomb GBU-12 může nést i alternativní variantu v podobě GBU-38 JDAM (joint direct attack munition), neboť obě tyto zbraně jsou založeny na "hloupé" bombě Mk-82 přidáním laserového vyhledávače, respektive inerciální řídicí jednotky s GPS.

Větší bojová zátěž s sebou přináší samozřejmě i nižší vytrvalost - 14 - 28 hodin (14 h plně naložený Reaper), která ale i tak je pro většinu misí dostatečná. Kromě multi-spektrální jednotky, laserového dálkoměru/značkovače obsahuje senzorová výbava i vysoce sofistikovaný radar se syntetickou aperturou. Touto soupravou senzorů je schopen detailně prozkoumat zájmové prostory na zemi, vyhledat, rozpoznat specifické cíle a navést na ně přesné zbraně. K březnu tohoto roku bylo v aktivním nasazení 195 Predátorů a 28 Reaperů.



V dalším pokračování popíši například velmi výkonný průzkumný prostředek Global Hawk.

Zdroje a další informace
ATM 10/2006, en.wikipedia.org (1,2,3), fas.org;

Moderní protilodní střely - hrozba pro letadlové lodi

Není pochyb o tom, že mezi symboly americké vojenské síly patří letadlové lodi. USA jich mají celkem 11, tedy nejvíce na světě¹. Kromě jediné letadlové lodi USS Enterprise, spadají všechny americké letadlové lodi do třídy Nimitz.Lodi třídy Nimitz mají délku kolem 340 m a výtlak kolem 101 000 tun.

Palubní letectvo jediné lodi představuje větší a vyváženější sílu než letectva mnohých států². Každá letadlová loď nese až 90 letounů a vrtulníků, které se mohou zapojit praktikcky do libovolné operační mise od stíhacích hlídkovacích letů, provádění útoků na pozemní cíle až po vedení protiponorkového boje. Jaderné palivo v reaktorech jim vystačí až na 23 let provozu, přičemž jejich dosah není v podstatě limitován.

Většina států nemá tak velký počet letadlových lodí jako USA. Proto některé státy, jako např. Rusko, Indie nebo Čína aktivně vyvíjely a vyvíjejí prostředky schopné efektivně zasáhnout proti letadlovým lodím. Mezi takové účinné prostředky patří řízené protilodní střely.

Že i moderní vojenské lodi mohou být zranitelné se ukázalo v květnu 1987, kdy v Perském zálivu zasáhly dvě řízené střely Exocet odpálené z iráckého letounu Mirage F1 americkou fregatu USS Stark. Následkem tohoto útoku byla smrt 37 členů posádky. V následujícím textu nastíním přehled nejdůležitějších protilodních střel.

Francouzská protilodní střela Exocet^?
se proslavila v průběhu 80. let. Nejprve během Války o Falklandy (2 potopené lodi) a později během války mezi Irákem a Íránem (115 potopených lodí, většinou tankerů). Exocet může být odpálen z ponorky, hladinové lodi, letadla (nejčastěji) či z pobřeží. Exocet se po většinu letu letí těsně nad hladinou, aby ho bylo obtížnější zachytit na radaru. Dosah nejmodernější verze MM40 Block 3 je 180 km a rychlost 1134 km/h (M=0,92).

Námořnictvo USA
se od konce sedmdesátých let spoléhá na střelu Harpoon. Tato střela, kterou vlastní celá řada států, existuje v letecké (AGM 84), lodní (RGM 84) a ponorkové (UGM 84 Sub Harpoon) variantě. Všechny tyto verze mají proudový motor. Vzdálenost, na kterou dokáže střela zasáhnout loď, závisí na variantě (např. AGM 84G může udeřit na vzdálenost až 315 km).

Po odpálení se střela řídí vlastním inerciálním naváděním, tedy letí do předpokládané pozice cíle, přičemž si sama kontroluje letovou výšku, aby letěla dostatečně nízko nad hladinou pro minimalizaci odhalení radarem nepřítele. Finální navedení na cíl je realizováno pomocí vlastního radaru.

Od verze Block II jsou inerciální naváděcí jednotky střel Harpoon doplněny o GPS. Střely Harpoon byly použity v roce 1988 během námořního střetu mezi USA a Íránem.³ Střely Harpoon sice nedosahují nadzvukových rychlostí jako některé ruské střely, ale zato vynikají v odolnosti proti rušení a celkové spolehlivosti.

Mezi uživatele střel Harpoon patří i Izrael, který dále vyvinul střely Gabriel, které si našly hodně zahraničních zákazníků (JAR, Tchajwan, Mexiko, Chilem,...). Objevily se i spekulace, že Izrael vybavil tyto střely jadernými hlavicemi.

Rusko vyvinulo během Studené války velké množství protilodních střel, jejímž cílem byly letadlové lodi. Rusové počítali s tím, že zasáhnout letadlovou loď je kvůli přítomnosti lodí specializovaných na
protivzdušnou obranu značně velký problém. Rozpracovali proto několik strategií, mezi které patřilo nasazení bombardérů nesoucích protilodních střely s jadernou nebo konvenční hlavicí (těch by bylo nutno nasadit velké množství).

Ruské protilodní střely

lze rozdělit do dvou skupin podle označení - řady Ch a P. Řada Ch představuje střely vypouštěné z letadel, kdežto lodní, ponorkové a pozemní spadají do série P. První úspěšnou ruskou protilodní střelou byla P 15 Termit (v kódu NATO SS-N-2 Styx), která se proslavila v roce 1967. Tehdy, 21.10., izraelský torpédoborec Eilat vplul do egyptských teritoriálních vod; došlo ke střetu s egyptskými raketovými čluny třídy Komar, které ze vzdálenosti sedmnácti námořních mil potopily izraelské plavidlo potopily pomocí čtyřech střel P-15. Tato událost se pokládá za první úspěšné použití protilodní rakety. Střela Termit se rozšířilo do velkého počtu zemí, mimojiné i do Číny, která na nich založila vlastní vývoj protilodních střel.

Mezi modernější typy patří P-700 Granit (SS-N-19 Shipwreck). Tento typ je standardní výzbrojí ponorek třídy Oscar II (Do této třídy patřila i popená ponorka Kursk). Tyto rakety odpalovány v salvě po 8 navzájem spolupracujících kusech. Vždy jedna raketa vystoupá do velké výšky a v aktivním režimu vyhledává cíle a provnává získáné informace s informacemi, které má uloženy v paměti. Po vyhodnocení předá velitelská raketa informace o cíli ostatním raketám. Pokud je velitelská raketa zničena, zaujme její roli jedna ze zbávajících střel.

Pravděpodobně nejvýkonnější protilodní střelou v aktivní službě je Ch-41 Moskit, která se vyskytuje rovněž i v námořní verze P-270 (SS-N-22 Sunburn). Pro dosažení vysoké rychlosti (Mach 3 ve velké výšce a Mach 2,2 v malé výšce) je vybavena náporovým motorem, který ji umožňuje provádět i manévry s přetížením 15 g. Tyto výkony podstatně snižují šanci, že se napadená loď ubraní.

Jestliže u pomalejších střel, jako je Harpoon či Exocet, má napadená loď na vlastní obranu 150-120 sekund (počítáno od okamžiku odhalení střely napadenou lodí), tak u nadzvukových protilodních střel, jejichž klasickým reprezentantem je Moskit, ji zbývá 25-30 sekund! Přidáme-li k tomu fakt, že Moskity jsou značně odolné proti zásahům 20mm granátu z kanónů jako je Phalanx, které tvoří jednu ze složek systému protivzdušné obrany lodí, pak malé lodi, které často mívají pro svoji obranu pouze malorážné kanóny (Close-in waepon system) prakticky nemají proti Moskytům a či jiným nadzvukovým střelám šanci. Tuto výkonou střelu má ve výzbroji Rusko, Čína a podle neověřených informací i Írán.

Stranou nestála ani Indie

a ve spolupráci s Ruskem vyvinula protilodní střelu Brahmos (složenina ze slov označující řeky Brahmaputra a Moskva). Velmi pravděpodobně jde o nejlepší zbraň svého druhu na světě. Při rychlosti až Mach 2,8 dopraví 300kg hlavici na vzdálenost 300 km. Má charakteristiky stealth a lze ji odpálit z letadla, pozemní základny, lodě i ponorky.

Na příkladu střely BrahMos lze vidět směrem budoucího vývoje protilodních zbraní. Vzhledem k čím dál účinějším obranných systémů lodí je nutné, aby byla protilodní střela velmi rychlá, obtížně zjistitelná, odolná proti všem pokusům o zneškodnění a aby po zásahu způsobila co největší škody. Nutně tedy musí mít výkonný motor, špičkovou elektroniku a ničivou hlavici.

O tom, jak se mohou moderní vojenské lodi bránit proti takto vyspělým zbraním, někdy příště.

Technické data nejdůležitějších protilodních střel

Zdroje a další informace
Antiship missile, Jachont; Moskit ; Tomahawk ; Moskit wiki ; Brahmos ; Aircraft Carrier ;
wiki/UGM-84 , AGM-84; wiki/P-700_Granit;

---

1. Mimo USA vlastní alespoň jednu letadlovou loď následující země: Velká
   Británie, Španělsko, Itálie, Indie, Brazílie, Francie a Thajsko. Většina letadlových lodí ostatních států představují "pouze" nosiče letounů, které mají schopnost zkráceného nebo kolmého startu a přistání (VSTOL). Americké letadlové lodi umožňují start plnohodnotných bojových letounů jako je F/A-18E Superhornet. nahoru
2. Z Nimitzů mohou operovat letouny F/A-18/E/FSuper Hornet, EA-6B Prowler, E-2 Hawkeye, C-2 Greyhound, SH/HH-60 Seahawk, aT-45 Goshawk. Nahoru
   
3. Viz Operation Praying Mantis, Ozbrojený konflit tehdy začal poté, co Írán zaminoval frekventované části Perského zálivu a přičemž následně došlo k poškození americké fregaty Samuel B. Roberts. Nahoru

Patriot PAC-3: úspěšná evoluce protiraketové obrany

Mezi nejlepší mobilní protiraketové a protiletadlové prostředky dlouhého dosahu patří americký systém Patriot, který se proslavil během První války v zálivu.

Slovo Patriot je zkratkové slovo vytvořené z Phased Array TRacking Intercept Of Target, což lze zhruba přeložit jako sledování a zničení cíle s použitím radaru s fázovanou oblastí. V současnosti se o něm opět hovoří v souvislosti s polskými požadavky na USA v souvislosti s případnou instalací amerických obranných antiraket v Polsku.

Historie jeho vývoje je velmi dlouhá, přerušovaná technologickými problémy a politickou nerozhodností. Konstrukce rakety, která měla nahradit systém HAWK, začala v roce 1965, a i když k prvním zkušebním odpálením došlo již v roce 1970, trvalo dalších 13 let, než začal být Patriot používán.

Samotné rakety jsou umístěny na mobilním odpalovací zařízení M901, které zabezpečuje přepravu, údržbu a odpálení raket (4 rakety v jednom odpalovacím zařízení). Umístěno je na tahači, který zvládne až 10° svah, ovládáno je dálkově. Zařízení je vybaveno energetickou a a elektronickou jednotkou, která slouží ke zjišťování polohy a technického stavu raket a ke komunikaci. Jedno odpalovací zařízení pokrývá 120°, proto pro úplné pokrytí bojového pole je potřeba více odpalovacích jednotek.

Systém Patriot ničí vzdušné cíle pomocí jednostupňové pozemní protiletadlové řízené střely MIM-104, které jsou dodávány v uzavřených kontejnerech umístěných na již zmíněném tahači M901. Navádění střely na cíl je v počáteční fázi letu realizováno pomocí signálů z pozemních naváděcích prostředků. Střela tak letí do předpokládané pozice cíle. Ve finální fázi se pak střela navádí na cíl pomocí odražených paprsků pozemního radaru (tzv. poloaktivní navádění).

Původní verze této střely ničily cíl pomocí střepin, které se vytvoří po explozi bojové hlavice v blízkosti cíle. To neplatí u nové verze PAC-3^? , která ničí cíl přímým nárazem ("hit-to-kill"). Aby toho byla schopna, bylo nutné u této nejmodernější verze provést celou řadu vylepšení, mezi které patří zejména přítomnost aktivního radaru. Tím se radikálně zvýšila pravděpodobnost zachycení cíle typu balistické rakety středního doletu; na druhou stranu kvůli zmenšení střely se změnily aerodynamické vlastnosti střely a s tím klesl i maximální dolet na asi 30 km.

Mozkem celého systému je ústřední řídicí stanice AN/MSQ-104^?, která přijímá a zpracovává informace získané vlastní činností jednotek baterie (zejména od radaru) a od výše postaveného střediska protivzdušné obrany. Řídící stanice je umístěna v skříňové nástavbě na nákladním automobilu M939 či LMTV. Pracovní prostor je plně klimatizovaný, odstíněný proti radioelektronickému rušení (včetně EMP^? impulsu).

Pro vyhodnocování bojové situace a k navádění řízených střel pro celkem až 8 odpalovacích zařízení (schopnost útočit až na 100 cílů) je v řídící stanici umístěn bojový počítač, který je ovládán dvěma operátory, kteří mají rovněž na starosti kontrolu komunikace mezi všemi jednotkami systému Patriot. Tato komunikace je zajištěna prostřednictvím několika anténových stožárů OE-349 na 5-ti tunovém náklaďáku M927. Hlavním zdrojem energie jsou 2 generátory, jejichž dieselové motory mají výkon 150 kW. Jsou umístěné na těžkém nákladním vozidle M977 HEMMT a svojí energií zásobují zejména řídicí stanici a radar.


Podobně jako všechny vyspělé současné systémy protivzdušné obrany, tak i systém PATRIOT obsahuje výkonný radar, AN/MPQ-53 (starší verze PAC-2) či AN/MPQ-65 (nejnovější verze PAC-3). V obou případech se jedná o PESA radary, které jsou složeny z mnoha fázově posunutých jednotek, které obsahují společný radiofrekvenční zdroj (u PAC-3 je tento zdroj zdvojnásobený), a díky tomu dokáží zajistit identifikaci přes 400 vzdušných cílů do vzdálenosti kolem 170 km a do výšky kolem 24 km.

Fázovaný radar se liší od běžných parabolických radarů i tím, že dokáže vygenerovat velmi úzký paprsek, který umožňuje zachytit i velmi malé rychle letící cíle, jako jsou např. balistické rakety. Samozřejmostí u těchto radarů jsou systémy identifikace nepřátelských vzdušných cílů, či zvýšená odolnost proti elektromagnetickému rušení. Hlavní odlišnost systému Patriot od ruských prostředků protivzdušné obrany je zejména v koncepci radaru. Ruské systémy S-300 obsahují více jednoúčelových radarů, kdežto systém PATRIOT má jednu univerzální radarovou jednotku, jejíž cena je kolem 38 mil USD.

Bojové nasazení.

První velké bojové nasazení systému PATRIOT bylo v První válce v zálivu, kdy Saddámův Irák ohrožoval sousední země, zejména Izrael a Saúdskou Arábii, raketami Scud. Kvůli možné reakci Izraele na bombardování ze strany Iráku čelili USA hrozbě rozpadu mezinárodní spojenecké koalice, proto američané rozmístili v Izraeli a v Saúdské Arábii baterie systému Patriot. Svůj účel to splnilo, Izrael nevstoupil do války proti Iráku.

Nicméně o samotné úspěšnosti systému Patriot se vedou dodnes debaty, odhady se pohybují mezi 40 - 70 %; nutno podotknout, že neexistuje konsensuálně definovaná úspěšnost zásahu [ tehdejší bežná strategie byla odpálit 4 střely Patriot na každý blížící se SCUD, pokud byl Scud úspěšně zničen, či odkloněn od obydlených území, pak můžeme úspěšnost chápat jako 100% (žádný SCUD nedopadl do obydlených oblastí), či jako 25% (4 střely na jeden SCUD). ] Je nutno brát v ohled, že verze PAC-2 nasazená během první války v Iráku byla především určená proti letadlům, schopnost útočit na balistické střely byla původně považována za druhotnou.

Nejnovější verze PAC-3 udělala obrovský pokrok v úspěšnosti zásahu, což dokázala během během operace Irácká svoboda, kde prokázala stoprocentní úspěšnost zásahu. Tato nejmodernější verze systému Patriot bude rovněž zapojena i do euroatlantického programu MEADS, který USA vyvíjejí společně s Itálií a Německem.



Úspěšný test systému PAC-3 z 5.2.2000

Zdroje a další informace
en.wikipedia.org, military.cz, fas.org, globalsecurity.org

Ztráta ponorky Scorpion

Rok 1968 byl významný v negativním slova smyslu nejen pro Československo, ale i pro americké námořnictvo, které tehdy ztratilo již svoji druhou jadernou ponorku v mimo-válečné době, SSN-589 Scorpion.

Ponorka Scorpion patřící do třídy Skipjack byla v mnoha ohledech revoluční ponorkou. Především se vyznačovala novým tvarem trupu, který byl navržen pro dosažení co možná nejlepších podhladinových hydrodynamických vlastností. Ponorky této třídy tak dosahovaly větší rychlosti pod hladinou (30 uzlů) než nad ní (16 uzlů; 1 uzel= 1.852  km/h). Po přestavbě na jadernou ponorku třídy George Washington získala tato ponorka strategickou odstrašující funkci díky prakticky nelimitované délce pobytu pod hladinou a schopnosti nést  střely Polaris.

Paradoxně se nové technologie v konstrukci ponorek během padesátých let neprojevily na bezpečnosti. Ponorky dosahovaly tak velkých rychlostí a hloubek ponorů, že pokud kormidelník udělal jen malou chybičku, mohlo to způsobit pád ponorky do velké hloubky, kde zákonitě  tlak vodních mas způsobí katastrofu.

Domovským přístavem ponorky Scorpion byl Norfolk, odkud vyplouvala na mise speciálně určené na vývoj taktiky vhodné pro jaderné ponorky - vystřídaly se role lovící a pronásledované ponorky. Od roku 1966 byla ponorka určena pro speciální operace. V tomto roce se jí podařilo vstoupit do sovětských výsostných vod v Barentsově moři a natočit odpálení sovětské rakety přes periskop; posléze musela využít svoji rychlost k úniku před sovětskou flotilou.

Na začátku roku 1967 se ponorka Scorpion zúčastnila cvičení s šestou americkou flotilou. Během května ponorka sledovala aktivity sovětského námořnictva v okolí Azor a poté se měla vrátit do Norfolku, do kterého již nedorazila. Poslední kontakt s pozemní základnou byl v 21.5.1968, kdy zprávu od Scorpiona zachytila námořní komunikační stanice v Nea Makri (Řecko). O šest dní později začaly sílit úvahy o možné ztrátě ponorky a začalo pátrání.

Pátrání po ztracené ponorce začalo 5.6. Hledání po počátečních neúspěších převzal námořní expert na systém podmořských hydrofonů SOSUS John Craven spolu s týmem špičkových matematiků, kteří navrhli použít tzv. Bayesovskou teorii hledání (poprvé byla tato metoda použita v Lednu 1966, kdy došlo ke ztrátě vodíkových pum po srážce bombardéru B-52 s tankovacím letounem KC-135 ve Španělsku)

Tým se nejprve snažil odhadnout skutečnou příčinu potopení ponorky, proto vyslechl spoustu důstojníků, kteří měli spoustu zkušeností se službou na jaderných ponorkách. Takto byl zkonstruován statistický systém hypotéz místa a příčiny ztroskotání ponorky. Poté na základě známých údajů o místech, kterými Scorpion prokazatelně proplula byla určena základní oblast, kde mohlo dojít k potopení.

Tato oblast byla posléze rozdělena na síť čtverců. Každý čtverec měl přiřazenou pravděpodobnost, že se vrak ponorky nachází právě v něm, na základě statistických vlastností systému hypotéz. Potom se na základě prvních výsledků hledání v nějakém čtverci začala konstruovat nová síť čtverců s pravděpodobnostmi výskytu, kde se navíc brala v potaz hloubka.  Kombinací těchto metod se určila finální oblast s největší pravděpodobností výskytu vraku a zde se začalo s důkladným prohledáváním.

Použité metody vedly úspěšně k cíly a již v Říjnu průzkumná ponorka USNS Mizar nalezla trup ponorky Scorpion ve více než tříkilometrové hloubce 740 km jihozápadně od Azor. Naštěstí jaderný reaktor zůstal neporušen a nedošlo k zamoření podmořského ekosystému radioaktivními izotopy.

Ještě týž rok začalo soudní vyšetřování příčiny potopení ponorky, při které zahynulo 99 námořníků, bohužel bezvýsledně. Spekulovalo se o explozi torpédo uvnitř ponorky, či o kolizi s jiným tělesem. Jisté je jen to, že se ponorka dostalo do hloubky, ve které ji tlak vodní masy rozdrtil trup. Ale skutečná příčina poklesu ponorky do smrtící hloubky je stále neznámá.



Zdroje a další informace
en.wikipedia.org (1, 2), valka.cz

Křižníky Ticonderoga - základ námořní protiraketové obrany

Mezi největší moderní válečné lodi patří křižníky. Jelikož mohou nést spoustu děl, raket a torpéd, mohou se sami zapojovat do válečných operací. Daní za to je ovšem vysoká pořizovací cena. Křižníky jsou natolik drahé, že si je mohou dovolit provozovat pouze 3 státy: USA, Itálie a Rusko (Peru sice provozuje jeden křižník, ale ten koupilo od Holanďanů, kteří ho postavili krátce po druhé světové válce).

Podíváme-li se na charakteristiky ruských a amerických křižníků, zjistíme rozdíl v určení tohoto typu lodí. Sovětské námořnictvo se nejvíce obávalo amerických letadlových lodí, proto sovětské křižníky (třídy Kirov (nyní Ušakov ,viz obrázek) a Slava) byly vyzbrojeny obřími protilodními střelami s dlouhým doletem. Křižníky třídy Kirov jsou obří lodě¹ o výtlaku 24690 t, dokážou tak nést 20 protilodních střel P-500 Granit s doletem 500 km. Tyto lodě jsou ovšem produkty Studené války a v dnešní situaci je pro Rusko jejich provoz značně finančně náročný, v současnosti jsou proto v aktivní službě pouze dvě lodi Admirál Nachimov a Pjotr Velikij.

Americké námořnictvo se zase nejvíce obávalo mohutného útoku ruských střel vypuštěných z bombardérů, lodí či ponorek. Jako nejlepší odpověď na tuto hrozbu se ukázalo zkonstruovat velké množství lodí s elektronickým bojovým systémem a velkým množstvím raket.

Současné americké křižníky jsou reprezentovány třídou Ticonderoga. Lodi této třídy dosahují plného výtlaku kolem 9600 tun, což sice není o mnoho více než u současných amerických torpédoborců, ale díky velkému množství nesených zbraní si toto označení zaslouží, jsou totiž vyzbrojeny 122 univerzálními vertikálními vypouštěcími zařízeními. Kromě protiletadlových řízených střel² z nich mohou odpalovat také protizemní a protilodní střely s plochou dráhou letu a raketová torpéda. Pro efektivní boj proti ponorkám jsou tyto lodě vybaveny dvěmi helikoptéry SH-60 Seahawk.

Protivzdušná obrana těchto křižníků je založena na systému AEGIS. Jde o velmi složitý systém využívající trojdimenzionální radar (3D) s plošně sfázovanou anténou AN/SPY–1. Jedná se o přehledový, vyhledávací a střelecký radar, který je určen k řízení obrany bojového seskupení lodí před napadením ze vzduchu (letadla, helikoptéry, protilodní řízené střely) a z moře (ponorky, nepřátelská válečná plavidla). Ale je schopen i napadat balistické řízené střely. K tomuto účelu disponuje řízenými střelami Standard SM-2ER (RIM–156B) a také střelou SM-3 (RIM–161A), která je v současnosti vývoji.

Střely RIM-161A budou mít dálkový a výškový dosah 500, resp. 160 km. Každá střela SM-3 bude stát více než 3 milióny dolarů. Ponese lehký kompaktní prostředek LEAP (Lightweight Exo-Atmospheric Projectile), který zničí rakety vlastní kinetickou energií v prostoru nad atmosférou; k tomu je LEAP vybaven infračerveným senzorem, výkonou počítačovou jednotkou, GPS/INS naváděcí jednotku a kinetickou bojovou hlavici.

Vysoká kvalita protiraketového systému AEGIS byla potvrzena 21. Února 2008, kdy křižník USS Lake Erie vypustil upravenou střelu SM-3, která úspěšně zničila neovladatelný satelit USA 193, který by mohl způsobit při pádu do obydlené oblasti značné škody.

Zničení satelitu USA 193





Poznámky

1. Někdy se též označují jako bitevní křižníky. Zpět nahoru.
2. Zahrnuje rakety typů RIM-66 Standard Missile 2, RIM-162 ESSM, RIM-161 Standard Missile 3 (součást protiraketové obrany). Protizemní střely jsou zastoupeny typem BGM-109 a protilodní typem RGM-84 Harpoon. Zpět nahoru.