Torpédoborce třídy Arleigh Burke v boji proti terorismu

Mezi nejpočetnější hladinové lodi amerického námořnictva patří torpédoborce. V současnosti se jedná převážně o třídu Arleigh Burke, která je pojmenována po asi nejslavnějším veliteli amerických torpédoborců za Druhé světové války.

Torpédoborce vznikly na konci devatenáctého století jako těžší verze torpédových člunů. Dá se říci, že poprvé byly ve větším množství použity Japonci v roce 1905 v bitvě u Cušimy. Postupem času se z torpédoborců staly více méně univerzální jednotky. Během studené války v SSSR vznikly dvě třídy Sovremenyj a Udaloj, první se specializovala na útoky proti lodím a druhá na protiponorkový boj, kdežto v USA vývoj dospěl k univerzální třídě Arleigh Burke, která je vysoce efektivní v boji, jak proti balistickým raketám, ponorkám, tak i proti hladinovým plavidlům nepřítele.

Na konci října se stal v somálských vodách incident, kdy musel zasáhnout jeden z amerických torpédoborců. Japonská loď Golden Mori se dostala do vážných problémů v neděli večer, když byla u pobřeží Somálska přepadena piráty. Naštěstí se nedaleko nacházel torpédoborec USS Porter a připlul ji na pomoc. Výsledkem bylo potopení dvou pirátských člunů. Porter se tak stal jednou z mála současných amerických lodí, které potopily nějakou nepřátelskou loď. Více o těchto událostech zde.


Opět se tak ukázala účelnost současné koncepce torpédoborců v boji proti terorismu. Americké torpédoborce třídy Arleigh Burke jsou lodi dlouhé kolem 155 m, široké kolem 20 m, dosahují ponoru 9,4 m a výtlaku kolem 9000 tun. Konstrukce lodi vykazuje Stealth charakteristiky, tedy byla snížena celková radarová odrazová plocha (RCS) lodi. Díky čtyřem plynovým turbínám o výkonu 75 MW mohou tyto lodi plout rychlostí přes 30 uzlů.


Torpédoborce Arleigh Burke slouží na moři od roku 1991. Postupně prošly několika modernizacemi. První verze neměly hangáry pro námořní vrtulníky, které tak mohly operovat pouze z letové plošiny, což omezovalo především protiponorkovou činnost. Současná verze Flight IIa je navíc důležitým prvkem v protiraketové obraně, který je postaven na počítačovém bojovém systému Aegis, který zahrnuje radar SPY-1, systém řízení palby MK-99, vertikální vypouštěcí zařízení MK 41, řízené střely SM-2, či protiraketové SM-3 (převážně ve výzbroji těžších křižníků Ticonderoga) a spoustu dalších komponent.

Při stavbě těchto lodí se hledělo i na bezpečnostní opatření. Trup je postaven výhradně z oceli, prostory v trupu jsou odděleny dvojitými přepážkami, životně důležité systémy jsou chráněny kevlarovým pancéřováním. Obě strojovny jsou umístěny za sebou, vertikální vypouštěcí zařízení se nacházejí na přídi a zádi, hangáry jsou samostatné - klíčové systémy nemůže vyřadit z provozu jediný zásah.

Jen díky těmto vysoce vyspělým pasivním bezpečnostním systémům mohl torpédoborec USS Cole přežít teroristický útok, který se stal v 12.10.2000. Útok Al-Kajdy byl proveden pomocí motorového člunu, který byl naložen asi 400 kg výbušniny. Člun narazil do boku lodi mezi strojovny a vytvořil díru širokou přes 10 m. Útok nepřežilo 17 námořníků, nicméně se loď podařilo zachránit a dopravit zpět do USA. O dva roky později se loď vrátila do služby

Tuto třídu torpédoborců charakterizuje mohutná výzbroj - více než devadesát vertikálních vypouštěcích zařízení pro protiletadlové řízené střely SM-2 a ESSM. Z těchto zařízení lze dále vypouštět protizemní řízené střely BGM-109 Tomahawk a protiponorkové střely VL-Asroc. Tradičně nechybí ani 20mm rychlopalné kanony Phalanx. Současná verze má hangáry pro dva vrtulníky SH-60 Seahawk. Tyto vrtulníky jsou velice důležité, neboť kvůli většímu množství vypouštěcích zařízení na palubě přišly tyto torpédoborce o vlečný sonar a rovněž i o protilodní střely Harpoon. Seahawk vyzbrojený torpédy a střelami Penguin (dosah kolem 30 km) má tak na starosti obranu před ponorkami a hladinovými čluny nepřítele.

Všechny tyto raketové systémy jsou hodně drahé, proto jsou tyto lodě vybaveny 127 mm kanonem MK 45, který byl upraven pro projektily, které mohou zasáhnout hladinové i pozemní cíle až do vzdálenosti 24 km. Právě tento kanon potopil dva pirátské čluny, které byly použity 28.10.2007 pro únos korejského tankeru.

Zdroje a další informace

• - Arleigh Burke class destroyer
• - Aegis combat system
• - USS Cole bombing
  

Video - nejnovější torpédoborec USS Sampson

Od Zénóna k nekonečným řadám

Mezi nejznámější antické paradoxy patří paradox Achilla a želvy. Tento paradox spolu s dalšími vyslovil v pátém století před naším letopočtem Zénón z Eleje. Chtěl tím dokázat především nemožnost pohybu.

Paradox Achilla a želvy spočívá v následujících úvahách. Achilles má závodit s želvou ve sprintu na 100 m. Protože je Achilles desetkrát rychlejší než želva, dostane želva desetimetrový náskok. Závod je odstartován a Achilles začíná želvu dohánět. Achilles uběhne 10 m a dostane se do místa, z něhož startovala želva. V tento okamžik urazila želva již jeden metr, takže má před Achillem náskok jednoho metru. Achilles uběhne tuto vzdálenost, ale želva je stále napřed, nyní o 1/10 m. Ve chvíli, kdy Achilles dosáhne i tohoto bodu, je želva o 1/100 m před ním. A tak dále až do nekonečna. Náskok želvy se sice stále zmenšuje, ale želva pořád vede, a tedy Achilles nemůže tento závod vyhrát.

O podobných úvahách, o podstatě prostoru, času a pohybu, debatovala spousta filozofů, ale definitivně byly tyto myšlenkové postupy, které měly dokázat nemožnost pohybu, vyvráceny až s nástupem matematické analýzy v devatenáctém století, která dokázala korektně zadefinovat a pochopit pojem nekonečno.

Tak například výše zmíněný Zénónův paradox byl vyřešen následovně. Náskok želvy před Achillem tvoří klesající posloupnost:

Tedy řešení tohoto paradoxu souvisí zřejmě s nekonečným součtem

kde tři čtečky znamenají, že se sčítá až do nekonečna. Takovéto výrazy se nazývají nekonečné řady a značí se ∑ . V našem případě nekonečný součet lze zapsat jako

Numericky nemůžeme samozřejmě všechny členy řady sečíst, ale můžeme tak získat takzvané částečné součty, které tvoří posloupnost tzv. částečných součtů, která hraje v teorii nekonečných řad velmi důležitou roli. Vraťme se k našemu nekonečnému součtu. Nabízí se zásadní otázka může mít nekonečná řada čísel konečný součet. Antičtí filozofové si mysleli, že ne, a proto byl pro ně závod Achilla se želvou paradoxem.

Zkusme ale vynásobit součet S deseti získáme tak následující nekonečný součet

A nyní obě rovnice odečtěme a získáme tak rovnost

Tedy nekonečná číselná řada má konečný součet, S= 11,11111111111111111 . Jinak řečeno Achilles dohoní želvu přesně po 11 a 1/9 metrech.

Zdroje a další informace

• - Zeno's paradoxes
• - Kieth Devlin: Jazyk matematiky, Dokořán, Argo, 2002
  

Jaderná energetika má slibnou budoucnost

Padesátá léta minulého století lze kromě Studené války charakterizovat i pomocí nadějí, které se vkládaly do jaderné energetiky. V roce 1953 pronesl americký prezident Dwight Eisenhower v OSN projev Atoms for peace, ve kterém vyzval všechny státy světa k mírovému využívání jaderné energie. Jaderná energetika začala být in a firmy jako General Electric a Westinghouse získávaly jednu zakázku za druhou.

V sedmdesátých letech se začaly objevovat pochybnosti o bezpečnosti jaderné energetiky. Cílem kritických útoků levicových ekologistických organizací jako Greenpeace (vznikla v roce 1971) se stala především nevyřešená otázka jaderného odpadu a otázka bezpečnosti jaderných elektráren. Po prvních větších nehodách jaderných elektráren (1979 Harrisburg USA, 1986 Černobyl) začala obliba jaderné energetiky klesat, nicméně pořád si jaderná energetika udržovala a udržuje významné postavení.



Dnes jaderné elektrárny vyrábějí kolem patnácti procent světové elektřiny. Celkem je dnes na světě funkčních 439 reaktorů v 31 zemích, což představuje celkový výkon asi 370 GW a v budoucnu to bude více - zájem má např. Čína, Indie,Turecko a Vietnam. Pokud uvážíme, že dnes je Čína na prvním místě na světě ve vypouštění CO2 do atmosféry, pak pravděpodobně jedinou možností, jak ukojit její hlad po energii a zároveň snížit množství exhalací, které vypouští, je pomoct jí ve vybudování moderních vysoce efektivních jaderných elektráren.

Ale i pro západ začíná být jaderná energetika znovu přijatelná. Základní surovina, Uran, totiž leží v politicky stabilních oblastech světa, zejména v Austrálii a v Kanadě o od těchto států se neočekává cenové a politické vydírání, tak jak v sedmdesátých let provedl OPEC.

Hodně se sází na reaktory nové generace jako je např. Westinghouse AP1000. Tento typ reaktoru třetí generace má zabudovaný pasivní bezpečnostní systém, který dokáže bez lidského zásahu odhalit selhání chladicího systému a sám zabrání katastrofě. Navíc je podstatně jednodušší než starší reaktory, má méně pump, potrubí a dalších součástí, čímž se také sníží náklady na údržbu. Westinghouse již získal zakázku na dodání 4 reaktorů tohoto typu do Číny.

Ale vraťme se do Evropy. Hodně se mluví o stavbě jaderné elektrárny typu EPR (European pressurized reaktor), kterou ve Finsku staví francouzská firma Areva; její reaktor má mít výkon 1600 MW. Tedy každý postavený reaktor tohoto typu překonává celkový součet energie, který by se dal získat z větrníků v ČR!

Největší budoucnost mají pravděpodobně tzv. rychlé množivé reaktory. Tyto reaktory využívají rychlé nezpomalené neutrony - nepotřebují tedy moderátor. Vedlejším efektem je vznik velkého množství tepla, které by šlo využít na výrobu vodíku. Tyto reaktory mohou používat více typů paliv, např. U238, U235,U233, Th232 (poté, co Th232 zachytí v reaktoru 1 neutron, změní se na U233, který je výborným jaderným palivem). Tento typ reaktoru by dokonce mohl být i řešením problému jaderného odpadu.

Využívání Thoria 232 se zdá být velkým příslibem do budoucnosti, neboť Thorium se vyskytuje v zemské kůře v ještě větší koncentraci než uran a Indie si to právě uvědomila.

Zdroje a další informace
Economist.com, cs.wikipedia.org

V čem se mýlí Al Gore, aneb klima se mění neustále

V současné době se média plně věnují tzv. globálnímu oteplování. Zašlo to tak daleko, že se na této vlně veze i Nobelův výbor a výsledkem je Nobelova cena míru pro Ala Gora, autora dokumentu Inconvenient Truth. Tento dokument je ovšem politickým, nikoliv vědeckým dílem, neboť např. autor záměrně nadhodnocuje maximální zvednutí hladiny oceánu při roztátí Arktických a Antarktických ledovců. Podle Gora se hladina zvedne až o 7 m, což je podle všech existujících modelů nesmysl - hladina se zvedne maximálně o 40 cm během příštích sto let. Za pravdu kritikům Gorova dokumentu dal i britský soud, který sice povolil promítání Gorova dokumentu na britských školách, nicméně součástí dokument musí být poznámky, které opravují největší tvrzené nepravdy.

Příkladem je Gorovo tvrzení, že ledovec na Kilimandžáru mizí díky globálnímu oteplování, pravdou ovšem je, že mizí především díky chybějícím srážkám. Dále Gore tvrdí, že Čadské jezero mizí díky současným klimatickým změnám. Geografové ovšem dokázali, že jezero začalo vysýchat před deseti tisíci lety. Dá se říci, že film obsahuje převážně osobní prezentaci Ala Gora, které jsou doplněny polopravdami a různými nadsazeními.

Oxid uhličitý často bývá spojován s klimatickými změnami, ovšem není to jediný skleníkový plyn, vodní pára či Metan jsou mnohem úspěšnějšími skleníkovými činiteli. Skleníkový efekt je dokonce pro život nezbytný, neboť dojde-li k velkému snížení atmosférického CO2, může následovat pokles skleníkového efektu, a poté může nastat i globální zalednění. Podle vědce P. Hoffmana k tomu poprvé došlo před 2,35 mld let a pak ještě mnohokrát až do pozdního prekambria před 590 miliony lety. Oceány zamrzly až do hloubky 1 km a ze Země se stala doslova sněhová koule s nepochybně ničivými následky pro život; všechno s výjimkou baktérií nutně vyhynulo. Až po skončení poslední epizody nastal přibližně před 565 miliony let známý bouřlivý rozvoj života v kambriu.

Z období globálního zalednění se Země v minulých dobách dostávala díky emisi CO2 z mohutné sopečné činnosti; ve čtvrtohorách konec ledových dob nastává díky Milankovičovým cyklům. Tato teorie byla nedávno prokázána studiem mořských dírkonošců, jejím výsledkem bylo, že oteplení na konci poslední doby ledové (před 10-12 tisíci lety) nastalo díky Sluncem ohřáté vodě a ne díky zvýšenému množství CO2.

Před 55 mil lety došlo k velmi rychlému oteplením, kdy nástup oteplení trval snad jen několik desítek nebo stovek let. Co bylo příčinou tehdejšího rychlého oteplení? V roce 2004 se zjistilo, že se tehdy do atmosféry dostalo neuvěřitelných 1 500 až 3 000 gigatun uhlíku. Pravděpodobně k tomu došlo během pouhých několika jednotek nebo desítek let, během nichž se koncentrace CO2 v atmosféře zvýšila ze zhruba 500 částic z milionu (dvojnásobku průměrné hodnoty za posledních 10 000 let) asi na 2 000 částic z milionu.

Nedávno si vědci všimli, že 55 milionů let staré usazeniny v severním a středním Atlantiku neobsahují vůbec žádné uhličitany. Z toho vyplývá, že okyselení oceánu zde bylo mnohem větší než kdekoli jinde a dá se usoudit, že uhlík by mohl pocházet právě odsud. Dalším seismickým průzkumem mořského dna se zjistilo, že změnu klimatu před 55 miliony let způsobil pravděpodobně obrovský výron metanu z mořského dna - došlo ke gigantickému výbuchu v obrovském rezervoáru uhlovodíků na mořském dně (metanové klatráty), který byl způsoben roztaveným magmatem v geologicky aktivním mořském dně. Většina metanu se však do atmosféry nedostala – sloučila se s kyslíkem v mořské vodě (tedy vlastně „shořela“ ještě pod vodou) a na povrch se dostal jen CO2. Následovalo vymírání mořského života kvůli ztrátě kyslíku a zvýšené kyselosti mořské vody.

K této obrovské změně klimatu došlo samozřejmě bez zapřičinění člověka. A nabízí to následující scénář: Zvýšená sluneční aktivita způsobí ohřev mořské vody a ten následně pozvolné uvolňování usazeného metanu do atmosféry. Současné klimatické změny tak mohou probíhat i bez přičinění lidské aktivity.

Zdroje a další informace
Žeň objevů, Scienceworld.cz, lidovky.cz ;

Venuše - tajemství, která čekají na odhalení

Říjnové vydání časopisu New Scientist uveřejnilo výsledky amerických vědců, ze kterých vyplývá, že Venuše v minulosti nemusela být mrtvou planetou.
Dnešní Povrch Venuše je mimořádně suchý a tak horký, že při této teplotě (asi 500 °C) taje olovo. V minulosti ale podle vědců mohly být na povrchu Venuše oceány kapalné vody. A kde je voda, tam by mohl být i život. Za předpokladu, že v dávné minulosti vznikl na Venuši život, se nabízí otázka, zda nedošlo dokonce i k přenosu života z Venuše na Zemi pomocí meteoritu, který byl vymrštěn z Venušina povrchu po dopadu nějaké planetky.

Definitivně může být známá odpověď na tuto otázku až v budoucnosti po podrobném výzkumu planety pomocí robotických sond. Venuše, která je přibližně stejně velká jako Země má i další záhady, které se týkají především její atmosféry, která je složena především z oxidu uhličitého.

V asi šedesáti kilometrové výšce nad povrchem se nachází tzv. superrotační vrstva. Vanou v ní větry rychlostí až 400 km/h. Vědci netuší, co přesně stojí za tímto jevem, ale myslí si, že tato rychle rotující atmosférická vrstva stojí za tím, v čem se Venuše liší od ostatních planet - směr rotace Venuše je opačný od ostatních planet.

O možnosti života na Venuši se debatuje již delší dobu. V roce 2002 vědci z texaské univerzity v El Paso vyslovili teorii o možném životě nikoliv na Venušině povrchu, ale v jejích oblacích. Na základě dat ze sond Veněra, Pioneer Venus a Magellan poukázali na zvláštní charakteristiky složení vodních kapek v mracích, které lze vysvětlit možnou přítomností mikroorganizmů. Jednalo se především o současnou přítomnost sulfanu a oxidu siřičitého, dvou plynů, které navzájem reagují a nevyskytují se proto společně, pokud je nějaký jev nedoplňuje.

V asi osmdesáti kilometrové výšce se nacházejí další záhadná místa v atmosféře. V těchto místech dochází k pohlcování veškerého ultrafialového záření. Vysvětlení pro tuto záhadu zatím neexistuje. Teoreticky by se v těchto místech mohly vyskytovat mikroby, jejichž metabolismus je založen na zpracovávání kyselin pomocí ultrafialového záření. Definitivní odpověď snad dají budoucí kosmické sondy.

V současné době zkoumá planetu Venuši sonda Venus Express (odstartovala v roce 2005, 11.4.2006 dorazila na oběžnou dráhu Venuše, mezi první výsledky patří objev obřího dvojitého víru na jižním pólu planety). V roce 2010 má být vypuštěna japonská sonda PLANET-C. Tato sonda bude zkoumat Venuši asi dva roky a očekává se od ní, že díky mimořádně protáhlé dráze (největší přiblížení 300 km a nejmenší 60000 km) bude schopna důkladně prozkoumat všechny vrstvy atmosféry a pořídit detailní záběry planety.



Zdroje a další informace

-New Scientist
-cs.wikipedia.org
-en.wikipedia.org

Video - sonda Venus Express

Reálná hrozba - přenosné protiletadlové střely

Jedním z obávaných způsobu terorismu je použití přenosných protiletadlových střel proti civilním dopravním letadlům. Odhaduje se, že Al-Káida vlastní desítky protiletadlových raket, které může kdykoliv použít. Přenosné protiletadlové střely byly už mnohokrát použity v partyzánském boji (nejznámější je použití raket Stinger proti Rusům v Afghánistánu). V poslední době se množí i útoky proti civilním letadlům, viz tabulka.

Teroristické útoky proti civilním letadlům
Datum útoku	Místo a typ útoku	Cíl útoku	Výsledek
28.11.2002	Mombasa, 2 odpálené Strely 2	Boeing 757, Mombasa-Tel Aviv	střely minuly letadlo s 271 pasažéry
22.11.2003	Bagdád, 1 odpálená Strela 2	Airbus A300 firmy DHL	zásah poškodil hydrauliku, 0 mrtvých
9.1.2007	Balad, Irák,	Moldavský An-26	1 střela neznámého typu, 34 mrtvých
23.3.2007	Mogadišo, Somálsko	Běloruský Il-76	1 střela neznámého typu, 11 mrtvých

Nebezpečnost přenosných protiletadlových střel (tzv. MANPADS, MAN Portable Air Defence systems) spočívá především v tom, že je může přenášet a odpalovat jediný člověk. Původní účel MANPADS spočíval v ochraně bojových jednotek na úrovni rota a četa, případně samostatně operujících speciálních jednotek. Tyto zbraně se obvykle skládají ze dvou částí:

1. trubkové odpalovací zařízení s raketou uvnitř
2. řídící blok tvořený rukojetí, spouštěcím mechanismem, zaměřovacím systémem zdrojem elektrické energie.

Samotná řízená střela má dva raketové motory (na tuhá paliva) startovací a letový, který se zažehne až v bezpečné vzdálenosti od střelce. Pokud střela nezasáhne do určitého času (20-30 s) svůj cíl, je automaticky zničena.
Většina přenosných protiletadlových střel používá pasivní infračervené (tepelné) navádění, střela se tak navádí např. na teplo z trysek motoru. Pravděpodobnost zásahu u tohoto typu navádění je různá, nejstarší střely ze 70. let mají šanci na úspěch pod 10 procent, kdežto nejmodernější typy až 90 procent. Druhým nejčastějším typem navádění je dálkové řízení po laserovém paprsku, kdy střelec musí po celou dobu letu udržovat záměrný kříž na cíli. Tento typ používají rádi Britové a Švédové. Pravděpodobnost zásahu je zde až 95 procent. Tyto střely byly upraveny i pro použití na vrtulnících, terénních automobilech, bojových vozidlech pěchoty a malých lodích.

Přehled nejdůležitějších protiletadlových střel

FIM-92 Stinger

Byl zařazen do služby v roce 1981 jako náhrada za málo účinný systém FIM-43 Redeye. Systém je zkonstruován ve stylu “vystřel a zapomeň” a pro navádění používají novější verze čidlo, které sleduje dva druhy elektromagnetického spektra - infračervené a ultrafialové, čímž se postatně eliminuje rušení. Řízená střela dokáže zasáhnout vysoce manévrující cíl, který provádí obraty až s přetížením 8 g. Systém dokáže rozlišit, zda je cíl přátelský či nepřátelský (tzv. IFF). Stinger se vyskytuje i ve variantách pro terénní automobil Humvee (Avenger) a bojové helikoptéry. Stinger si získal pro svoji úspěšnost v Afghánistánu velké uznání. CIA dodala afghánským povstalcům v 80. letech značné množství těchto raket, nepříliš dobře zaškolení Afghánci s nimi dokázali sestřelit skoro 300 sovětských letounů.

9K32 Strela-2 (kód NATO SA-7 Grail)

Tato velice rozšířená střela byla zařazena do výzbroje sovětských vojsk v 60. letech. V roce 1968 byla použita Egyptskou armádou proti Izraeli, ovšem s nepříliš dobrými výsledky. Původní střela (SA-7A) totiž měla nechlazené tepelné čidlo, takže odpálené střely se často chybně zaměřily na Slunce. V roce 1973 se citelně projevila absence IFF, neboť během Jom Kippurské války v roce 1973 si Egypťané sestřelily velké množství vlastních letadel sami (až 20 % všech ztrát). Bojová hlavice je poměrně malá, zásah cíl zpravidla jen poškodí. Následující verze SA-7b již měla chlazené tepelné čidlo a navíc disponovala i pasivním přijímačem rádiových vln pro vyhledávání cílů při špatném počasí.

Igla (SA-16 Gimlet)

Tento ruční protiletadlový raketový komplet byl vyvinut na konci sedmdesátých let pro účely obrany budov, obrněné techniky nebo menších typů lodí. Igla je jednohlavňový komplet. Střela s označením 9M39 má 1,2 kg těžkou bojovou hlavici s IR naváděním. Vylepšená verze SA-18 Grouse dosahuje úspěšnosti Stingeru. Igla se rovněž vyskytuje ve variantách pro vrtulníky (např. Mi-24 či Mi-28)

Starstreak HVM (Hyper Velocity Missile)

Standardní britská protiletadlová střela, která je výjimečná především ve dvou ohledech: 1. velmi vysoká rychlost - až Mach 3,5 a 2. mimořádně účinná bojová hlavice. Ostatní střely používají tříštivou munici, která útočí na cíl oblakem střepin, kdežto Starstreak uvolňuje tři velké průbojné projektily, z nichž každý je samostatně naváděn (po laserovém paprsku), což podle výrobce představuje téměř stoprocentní zničení cíle. Startstreak se také vyskytuje v provedeních pro bojová vozidla. Uvažuje se i o verzi, která by doplnila zbraňový arzenál bitevního vrtulníku AH-64D Longbow Apache.

RBS 70

Tento přenosný protivzdušný systém používající navádění po laserovém paprsku je ve službě od roku 1977. V současné době ho používá mnoho zemí, např. Austrálie, Argentina, Brazílie, Írán, Irsko, Norsko, Švédsko a také Česká republika. Za předpokladu dobře vycvičené obsluhy může být laserové navádění efektivnější než infračervené. Nevýhodou tohoto systému je horší mobilita, neboť RBS 70 se skládá ze tří částí (pouzdro s raketou, zaměřovací

systém a podstavec se sedačkou), z nichž každá je přenášena jedním mužem, ale i tak může být systém připraven k palbě během 30 sekund, což je přijatelné. Během střelby na cíl musí být nepřátelský létající cíl trvale ozařován laserem, na který se navádí střela. Varianta s novou střelou Bolide dosahuje velmi slušného doletu 8 km.

Poslední varianty přenosných protiletadlových střel jsou vysoce účinné, lze se proti nim bránit? U tepelně naváděných střel existuje určitá obrana (vypouštění světlic, zapálení paliva vypuštěného z nádrže, či nejnověji směrové infračervené rušiče). Jejich principem je vytvoření klamného cíle, který je pro naváděcí senzor střely „lákavější“ než vlastní letadlo. Proti střelám naváděných po laserovém paprsku ovšem účinná obrana zatím neexistuje.

Základní údaje nejdůležitějších přenosných protiletadlových střel
	FIM-92 Stinger	Strela 2	Igla	Starstreak	RBS 70 BOLIDE
Délka [m]	1,52	1,44	1,69	1,4	1,32
Celková hmotnost [kg]	15,7	13,4	19,5	20	80,5
Letová rychlost [m/s]	730	385	830	1400	700
Dolet [m]	5500	3600	6000	6000	8000
Dostup [m]	4800	2000	5000	5000	5000

Zdroje a další informace

ATM 10/2003, army.cz, en.wikipedia.org (1,2,3,4), military.cz (1,2,3)

Odpálení protiletadlové střely na americké letadlo v Iráku