Nemesis: stručná historie pozemských katastrof

Historie pozemského života je plná expanze a vymírání živočišných druhů. Krátce po vzniku naší planety panovaly na Zemi krajně nepříznivé podmínky, postupně se ale začaly měnit k lepšímu a po vzniku života vždycky byly takové, aby alespoň nějaký druh života mohl existovat. Některé změny byly postupné, jiné se odehrály v relativně krátkém časovém intervalu. Mezi takovéto události patří např. sopečná činnost, dopad kosmického tělesa, nárůst zalednění, či jiné podobné katastrofy.

Paleontologové Raup a Sepkoski na základě statistické studie vymírání mořských živočichů zjistili, že za posledních 250 miliónů let docházelo každých 26 miliónů let k velkému vymírání. Jako nejpravděpodobnější příčinu těchto vymírání určili dopad vesmírného tělesa. V roce 1984 publikoval Marc Davis v časopise Nature práci, která vysvětlovala periodicky se opakující katastrofy na zemi.

Podle této práce obíhá kolem Slunce malá slabě svítící hvězda, červený trpaslík^? s velmi výstřední eliptickou dráhou. Nejvzdálenější bod dráhy^? by měl být skoro 3 světelné roky daleko. Nejbližší bod jeho dráhy^? by měl procházet tzv. Oortovým oblakem komet, tedy obrovskou kulovou oblastí obklopující naší Sluneční soustavu, odkud k nám občas přilétají dlouhoperiodické komet.

Následkem průchodu takového tělesa Oortovým oblakem komet by mohlo dojít ke změně dráhy velkého množství komet, které by tak mohly zamířit přímo do vnitřních částí Sluneční soustavy a zasáhnout i Zemi, což by mělo pro Zemský život katastrofální následky. Důkazem toho, že i malé kosmické těleso dokáže způsobit obrovskou škodu¹, je tzv. Tunguská katastrofa, kterou pravděpodobně způsobila malá planetka o průměru kolem 50 m.





Hypotetický partner našeho Slunce nebyl zatím objeven, přesto dostal své jméno - Nemesis (podle starořecké bohyně odplaty). Tato teorie je velmi zajímavá, ale má i své trhliny. Někteří vědci zpochybňují periodicitu výmírání, jiní poukazují na skutečnost, že dvojhvězda Slunce - Nemesis by byla velmi nestabilní, neboť by na tento pár působily silnými gravitačními (slapovými) silami blízké hvězdy a velká molekulární oblaka v blízkosti Slunce.

Stručný přehled vymírání živočišných druhů

Největší vymírání, jak vidíme na obrázku, nastalo asi před 251 mil let, tedy na rozhraní Permu a Triasu. Podle vědeckých studií tehdy náhle vymřelo celkem 70% druhů obratlovců na souši a 90% druhů v moři včetně proslulých trilobitů; stejně náhle zmizely rostliny a hmyz². Touto událostí se v současnosti zabývá spousta vědců. Jejich snahou ji přinést více světla na příčiny takové obrovské katastrofy.

I když se dosud má většinou za to, že za toto vymírání byl odpovědný prudký nárůst vulkanismu na Sibiři, není vyloučeno, že bezprostřední příčinou vzedmutí vulkanické činnosti byl pád velké planetky. O podobných příčinách se uvažuje i v případě vyhynutí druhohorních plazů, které nastalo před 65 mil. let. Dokonce byl nalez i důkaz - kráter Chixculub u Yucatánu.

Aby toho nebylo málo, nedávno vědci poukázali na to, že za tzv. Cloviskou událost, která nastala před 12900 lety může možná rovněž kosmické těleso. V té době nastal konec severoamerických mamutů a lidí kultury Clovis, navíc se začalo ochlazovat. V tomto případě se uvažuje o explozi komety v atmosféře a jejím rozpadu na menší kusy.

V historii evoluce života hrály dopady kosmických těles důležitou roli - posouvaly vývoj dopředu. Mnohokrát vlastně lidstvu pomohly; kdyby pád planetky či komety nezpůsobil konec dinosaurů, určitě bychom nevznikli. Nyní si sami musíme dávat pozor na nebezpečí z vesmíru, neboť i dopad malého, 300 m tělesa, uvolní energii řádově v gigatunách TNT, což by podle místa dopadu zahubilo od 100 tisíc do 10 milionů lidí.

Zdroje a další informace

en.wikipedia.org - 1,2, cs.wikipedia.org, lidovky.cz, Žeň objevů.

---

1. Exploze Tunguského meteoritu byla natolik silná, že v oblasti přibližně 2000 km² vyvrátila a přelámala kolem 60 milionů stromů a zvuk výbuchu byl slyšitelný do vzdálenosti 1000 km. viz: wikipedie Nahoru
2. Při ostatních vymíráních hmyz nikdy nebyl hmyz globálně zasažen. Nahoru

Greased Lightbox - Je dostupná aktualizace (v0.18)

→←+-↻

Nahrávám obrázek

Klikněte kamkoliv pro zrušení

Obrázek není dostupný

O důležitosti exponenciální funkce

V minulém článku jsme viděli, jak lze vyjádřit Eulerovo číslo pomocí limity a nekonečné řady. Zobecněním tohoto vztahu získáme definiční vztah pro (přirozenou) exponenciální funkci:

(Vykřičník za číslem označuje faktoriál z tohoto čísla, platí : N!= N·(N-1)·(N-2)···3·2·1, 0!=1.) Tento definiční vztah exponenciální funkce je možná poněkud složitý, ale jeho vyšší obecnost nám dovoluje z tohoto vztahu získat vztahy pro další základní matematické funkce, jejichž spojitost s exponenciální funkcí není na první pohled zřejmá: Jedná se především o funkce sinus a cosinus.

Než se do toho pustíme, je nutné vysvětlit, alespoň pár základních pojmů z teorie komplexních čísel. Reálná čísla, se kterými se setkáváme v běžném životě, dokáží přesně vyjádřit jakékoliv množství či délku. Existují ovšem případy, kdy tato čísla přestávají stačit - existují rovnice s reálnými koeficienty, které nemají v oboru reálných čísel řešení. Příkladem je rovnice

Proto byly zavedeny tzv. komplexní čísla, aby byl problém chybějících kořenů algebraických rovnic vyřešen. Základem je myšlenka vhodně zadefinovat odmocninu z -1 a korektně zadefinovat principy početních operací.

Definujme tzv. imaginární jednotku i takto:

Poznamenejme pak, že obecný tvar komplexního čísla je a+bi, kde i je imaginární jednotka; další info třeba na wikipedii. Nyní se již můžeme pustit do prvního rázného kroku. Zkusme do definičního vzorce pro exponenciální funkci dosadit za x výraz ix:

Tedy získali jsme vyjádření v podobě součtu dvou sum. Otázkou je, co se skrývá za těmito sumacemi? Lze dokázat, že se jedná o velmi známé funkce cosinus a sinus; můžeme si to ověřit konstrukcí grafů funkcí

na intervalu [-2π;2π]:

Je tedy vidět, že platí následující vztahy

Oprava posledního vzorce:

První dva vzorce se často používají pro definici funkcí sinus a cosinus. Pomocí těchto vzorců počítají tyto funkce i kalkulačky. Poslední vztah se nazývá Eulerův vzorec. Podle mnohých vědců se jedná o nejpozoruhodnější matematický vzorec, neboť vyjadřuje těsnou vazbu mezi exponenciálními a goniometrickými funkcemi a ilustruje tak důvod, proč bývá exponenciální funkce považována za nejdůležitější matematickou funkci vůbec. O hlubších důsledcích Eulerova vzorce někdy příště.

Zdroje a další informace:
Exponential_function, Euler_formula.

Greased Lightbox - Je dostupná aktualizace (v0.18)

→←+-↻

Nahrávám obrázek

Klikněte kamkoliv pro zrušení

Obrázek není dostupný

Patriot PAC-3: úspěšná evoluce protiraketové obrany

Mezi nejlepší mobilní protiraketové a protiletadlové prostředky dlouhého dosahu patří americký systém Patriot, který se proslavil během První války v zálivu.

Slovo Patriot je zkratkové slovo vytvořené z Phased Array TRacking Intercept Of Target, což lze zhruba přeložit jako sledování a zničení cíle s použitím radaru s fázovanou oblastí. V současnosti se o něm opět hovoří v souvislosti s polskými požadavky na USA v souvislosti s případnou instalací amerických obranných antiraket v Polsku.

Historie jeho vývoje je velmi dlouhá, přerušovaná technologickými problémy a politickou nerozhodností. Konstrukce rakety, která měla nahradit systém HAWK, začala v roce 1965, a i když k prvním zkušebním odpálením došlo již v roce 1970, trvalo dalších 13 let, než začal být Patriot používán.

Samotné rakety jsou umístěny na mobilním odpalovací zařízení M901, které zabezpečuje přepravu, údržbu a odpálení raket (4 rakety v jednom odpalovacím zařízení). Umístěno je na tahači, který zvládne až 10° svah, ovládáno je dálkově. Zařízení je vybaveno energetickou a a elektronickou jednotkou, která slouží ke zjišťování polohy a technického stavu raket a ke komunikaci. Jedno odpalovací zařízení pokrývá 120°, proto pro úplné pokrytí bojového pole je potřeba více odpalovacích jednotek.

Systém Patriot ničí vzdušné cíle pomocí jednostupňové pozemní protiletadlové řízené střely MIM-104, které jsou dodávány v uzavřených kontejnerech umístěných na již zmíněném tahači M901. Navádění střely na cíl je v počáteční fázi letu realizováno pomocí signálů z pozemních naváděcích prostředků. Střela tak letí do předpokládané pozice cíle. Ve finální fázi se pak střela navádí na cíl pomocí odražených paprsků pozemního radaru (tzv. poloaktivní navádění).

Původní verze této střely ničily cíl pomocí střepin, které se vytvoří po explozi bojové hlavice v blízkosti cíle. To neplatí u nové verze PAC-3^? , která ničí cíl přímým nárazem ("hit-to-kill"). Aby toho byla schopna, bylo nutné u této nejmodernější verze provést celou řadu vylepšení, mezi které patří zejména přítomnost aktivního radaru. Tím se radikálně zvýšila pravděpodobnost zachycení cíle typu balistické rakety středního doletu; na druhou stranu kvůli zmenšení střely se změnily aerodynamické vlastnosti střely a s tím klesl i maximální dolet na asi 30 km.

Mozkem celého systému je ústřední řídicí stanice AN/MSQ-104^?, která přijímá a zpracovává informace získané vlastní činností jednotek baterie (zejména od radaru) a od výše postaveného střediska protivzdušné obrany. Řídící stanice je umístěna v skříňové nástavbě na nákladním automobilu M939 či LMTV. Pracovní prostor je plně klimatizovaný, odstíněný proti radioelektronickému rušení (včetně EMP^? impulsu).

Pro vyhodnocování bojové situace a k navádění řízených střel pro celkem až 8 odpalovacích zařízení (schopnost útočit až na 100 cílů) je v řídící stanici umístěn bojový počítač, který je ovládán dvěma operátory, kteří mají rovněž na starosti kontrolu komunikace mezi všemi jednotkami systému Patriot. Tato komunikace je zajištěna prostřednictvím několika anténových stožárů OE-349 na 5-ti tunovém náklaďáku M927. Hlavním zdrojem energie jsou 2 generátory, jejichž dieselové motory mají výkon 150 kW. Jsou umístěné na těžkém nákladním vozidle M977 HEMMT a svojí energií zásobují zejména řídicí stanici a radar.


Podobně jako všechny vyspělé současné systémy protivzdušné obrany, tak i systém PATRIOT obsahuje výkonný radar, AN/MPQ-53 (starší verze PAC-2) či AN/MPQ-65 (nejnovější verze PAC-3). V obou případech se jedná o PESA radary, které jsou složeny z mnoha fázově posunutých jednotek, které obsahují společný radiofrekvenční zdroj (u PAC-3 je tento zdroj zdvojnásobený), a díky tomu dokáží zajistit identifikaci přes 400 vzdušných cílů do vzdálenosti kolem 170 km a do výšky kolem 24 km.

Fázovaný radar se liší od běžných parabolických radarů i tím, že dokáže vygenerovat velmi úzký paprsek, který umožňuje zachytit i velmi malé rychle letící cíle, jako jsou např. balistické rakety. Samozřejmostí u těchto radarů jsou systémy identifikace nepřátelských vzdušných cílů, či zvýšená odolnost proti elektromagnetickému rušení. Hlavní odlišnost systému Patriot od ruských prostředků protivzdušné obrany je zejména v koncepci radaru. Ruské systémy S-300 obsahují více jednoúčelových radarů, kdežto systém PATRIOT má jednu univerzální radarovou jednotku, jejíž cena je kolem 38 mil USD.

Bojové nasazení.

První velké bojové nasazení systému PATRIOT bylo v První válce v zálivu, kdy Saddámův Irák ohrožoval sousední země, zejména Izrael a Saúdskou Arábii, raketami Scud. Kvůli možné reakci Izraele na bombardování ze strany Iráku čelili USA hrozbě rozpadu mezinárodní spojenecké koalice, proto američané rozmístili v Izraeli a v Saúdské Arábii baterie systému Patriot. Svůj účel to splnilo, Izrael nevstoupil do války proti Iráku.

Nicméně o samotné úspěšnosti systému Patriot se vedou dodnes debaty, odhady se pohybují mezi 40 - 70 %; nutno podotknout, že neexistuje konsensuálně definovaná úspěšnost zásahu [ tehdejší bežná strategie byla odpálit 4 střely Patriot na každý blížící se SCUD, pokud byl Scud úspěšně zničen, či odkloněn od obydlených území, pak můžeme úspěšnost chápat jako 100% (žádný SCUD nedopadl do obydlených oblastí), či jako 25% (4 střely na jeden SCUD). ] Je nutno brát v ohled, že verze PAC-2 nasazená během první války v Iráku byla především určená proti letadlům, schopnost útočit na balistické střely byla původně považována za druhotnou.

Nejnovější verze PAC-3 udělala obrovský pokrok v úspěšnosti zásahu, což dokázala během během operace Irácká svoboda, kde prokázala stoprocentní úspěšnost zásahu. Tato nejmodernější verze systému Patriot bude rovněž zapojena i do euroatlantického programu MEADS, který USA vyvíjejí společně s Itálií a Německem.



Úspěšný test systému PAC-3 z 5.2.2000

Zdroje a další informace
en.wikipedia.org, military.cz, fas.org, globalsecurity.org

Rok 2008 a hurikány

Letošní hurikánová sezóna v Atlantiku byla poměrně silná. Začala oficiálně 1. 6. a skončila 30. 11, celkem zabila 935 lidí a způsobila škodu kolem 44 mld USD. Tato sezóna byla v mnoha ohledech výjimečná, jak svojí napáchanou škodou, tak i faktem, že je to jediná sezóna, kdy v každém měsíci od Června do Listopadu se vytvořil hurikán.

Pár faktů:

• ♦ Nejsilnější bouře: Ike (4° Saffir-Simpsonovy stupnice, zasáhl Haiti, Cubu, Floridu a Texas; 164 mrtvých),
• ♦ Nejvíce mrtvých: Hanna (1°, převážně Haiti, 537 mrtvých),
• ♦ První pojmenovaná tropická bouře: Arthur (vznikla 30. Května, zasáhla Belize a poloostrov Yucatán, 9 mrtvých).
• ♦ Celkový počet tropických bouří a hurikánů¹: 16, resp. 8 (další čísla, viz graf na konci článku).
  

Současná hurikánová sezóna byla tedy velmi bohatá na tropické bouře, ale ne tak jako ta z roku 2005, kdy se jich vytvořilo 28. Spousta lidí to tehdy označovala jako jasný důkaz existence globálního oteplování. Americký tým vědců z Georgia Institute of Technology publikoval studii, která dokazovala, že počet nejsilnějších hurikánů se od roku 1970 zdvojnásobil.

Jenomže se později ukázalo, že tato studie je založena na chybných vědeckých metodách, protože pro měření intenzity zkoumaných bouří použili různá srovnávací měřítka. Další studie ukázaly, že vliv klimatických změn na tropické bouře je poměrně komplikovaný.

Jako celé pozemské klima, tak i počet a intenzita hurikánů v čase vykazuje mimořádnou variabilitu. Sedmdesátá a osmdesátá léta dvacátého století byla z hlediska počtu tropických bouří poměrně klidná.

Podle švédského klimatologa Nyberga je proto nárůst počtu a intenzity hurikánů, který sledujeme v posledních několika letech, jen návratem k normálu.Metodika měření intenzity hurikánů v minulosti byla mnohem méně přesná než ta dnešní, je proto velmi možné, že současný pozorovaný nárůst intenzity tropických bouří nastal i v minulosti.²

V nedávné historii naší planety docházelo dokonce k vrcholům hurikánové aktivity dokonce i v obdobích, kdy byly teploty moří nižší než dnes. Je proto zřejmé, že vliv klimatických změn na aktivitu a intenzitu hurikánů bude mnohem složitější než jsme si mysleli.

Američtí vědci důkladně prozkoumali údaje z infračervených kamer, které nasbíraly družice mezi léty 1981 - 2006. Na základě získaných teplot z různých míst hurikánů dokázali odvodit rychlosti větru v zkoumaných hurikánech.

Pomocí těchto údajů zjistili, že slabší tropické bouře se příliš nemění, ale ty nejsilnější jsou ještě silnější. Zajímavé rovněž je, že tato zjištění platí pouze Atlantik a Indický oceán. Vliv globálního oteplování je tedy poněkud menší, než si někteří lidé mysleli.

Ano, tropické vody, které sytí cyklony, se od roku 1981 oteplily o 0,33 stupně Celsia, nicméně na tropické bouře má vliv i další faktory, například místo jejich vzniku, jak blízko jsou zemi, projevy klimatického jevu El Niño, a především sluneční aktivita.

Intenzitu hurikánů navíc brzdí i oteplením vody zesílené proudění vzduchu nad hladinou. Tyto faktory dokážou překonat jenom ty nejsilnější bouře, proto se negativně vliv globálního oteplování projeví pouze u těch nejsilnějších bouří.

Klimatické modely pracují poměrně dobře v globálním měřítku, bohužel ale příliš dobře nedokáží předpovídat chování klimatického systému v rozměrově malé oblasti, jako je např. Karibik. Proto vytváření předpovědí pro budoucí hurikánové sezóny je zatím značně nepřesné.

Příkladem budiž předpovědi pro rok 2006, kdy vzniklo pouze 10 tropických bouří, což je o 2 méně než je dlouhodobý průměr. V roce 2006 vzniklo mnohem méně tropických bouří než v roce 2005 a nenaplnily se tak černé předpovědi, že s globálním oteplováním bude každým rokem přibývat i počet hurikánů.

Zdroje a další informace
osel.cz, ekolist.cz, sciencedaily.com, wikipedia.org, time.com, Sluneční skvrny a změna klimatu, Klimatický jev El-Nino (prezentace).

---

1. Dlouhodobý normál je 9-12 tropických bouří (se jménem), 5-7 hurikánů a 1-3 velmi silných hurikánů. Nahoru
   
2. Na to lze usoudit i po procházení článků o starších hurikánových sezónách, např. z roku 1965 na wikipedii. Nahoru
   

Nadějné vyhlídky na hledání vzdálených planet

Asi se nedá přesně zjistit, kdo jako první začal přemýšlet o existenci planet u vzdálených hvězd, ale jisté je, že tyto myšlenky byly v dávných dobách středověku značně nebezpečné - dokládá to osud Giordana Bruna (1548-1600), který byl pro svoje přesvědčení, že žijeme v nekonečně velkém vesmíru s nekonečně mnoha obyvatelnými planetami, upálen církevní inkvizicí. Postupem času získávali vědci svobodu, technologie a dovednosti a dnes již umíme dokonce pořídit přímé snímky planet u cizích hvězd.

Obrázek: Objev planety u hvězdy Fomalhaut Hubblovým vesmírným dalekohledem

Nalézt planety u vzdálených hvězd (tzv. exoplanety) je značně obtížný problém, který balancuje na hranici současných technických možností. Všechny hvězdy jsou natolik vzdálené, že v podstatě nedokážeme opticky rozlišit exoplanetu od mateřské hvězdy (mateřská hvězda vyzařuje nespočetně krát více světla než planeta). Proto pro hledání exoplanet musí astronomové využít jiné, nepřímé metody.

Mezi nejčastější metody patří měření radiálních rychlostí. Tato metoda je založena na gravitačním vlivu planety na mateřskou hvězdu. Obíhající planeta totiž hvězdou poněkud cloumá, což můžeme pozorovat jako změny v rychlosti pohybu hvězdy na přímce hvězda-Země. Tyto změny v radiální rychlosti se odvozují z posunu spektrálních čar ve spektru hvězdy, viz Dopplerův jev. 

Mezi nejlepší projekty využívající tuto metodu patří evropský program HARPS (dalekohled se spektrometrem o průměru 3,6 m v La Silla v Chile), který dokáže rozlišit změny v radiální rychlosti o velikosti až 1 m/s. Tento projekt již prokázal svoji vyspělost - v červnu ESO oznámila objev třech superzemí.

V současnosti je asi nejefektivnější tranzitní metoda. Pokud máme štěstí a exoplaneta s mateřskou hvězdou leží v rovině s naší planetou, dochází občas k přechodu exoplanety přes disk hvězdy. To znamená, že občas je před a občas za svojí hvězdou. Tento jev je doprovázen poklesem jasnosti hvězdy.  Tento pokles je nesmírně malý, ale současnými přístroji změřitelný.
Do dnešních dnů se podařilo tranzitní metodou pozorovat již přes 50 exoplanet, které většinou patří mezi tzv. horké Jupitery, tedy mezi velmi hmotné planety obíhající velmi blízko okolo svého slunce (oběžné doby mohou být až 4krát rychlejší než u Merkuru)

27. prosince 2006 odstartoval kosmický dalekohled COROT. Jeho mise spočívá v hledání exoplanet pomocí tranzitní metody. Základem vědeckého vybavení je vysoce přesný 30cm dalekohled se čtyřmi CCD kamerami, který bude pracovat mimo rušivý vliv atmosféry, odborníci proto očekávají, že dalekohled pomůže odhalit mnohem menší exoplanety než které umíme objevit ostatními dostupnými prostředky.

Tranzitní metoda navíc umožňuje zkoumat i případnou atmosféru exoplanety. V okamžiku, těsně předtím než planeta zmizí za hvězdou, je atmosféra planety osvětlena paprsky hvězdy, které se od ní odrážejí jako od zrcadla a vědci pak mohou pořídit spektra prvků. Touto metodou bylo zjištěno, že spektrální charakteristiky většiny těchto planet jsou podobné našemu Jupiteru (převaha vodíku a hélia v atmosféře).

Ale i jsou zde i rozdíly, např. větší zastoupení kyslíku v atmosféře, proto nebylo překvapením zjištění, že tyto exoplanety obsahují i vodu. Voda by mohla vzbuzovat nadějí na existenci života, ale tyto exoplanety jsou natolik horké, že jakýkoliv vyspělejší život nemá šanci vůbec vzniknout. V budoucnu se možná tato metoda natolik vylepší, že pomocí ní budeme objevovat i exoplanety o velikosti Země.

Budoucí projekty

Většina nejambicióznějších budoucích projektů počítá s vypuštěním sond do vesmíru, přesto se počítá i s pozemskými dalekohledy. Příkladem je projekt MARVELS (Multi-object Apache Point Observatory Radial Velocity Exoplanet Large-area Survey), ten předpokládá proměření asi 11 000 blízkých hvězd po dobu příštích šesti let. Projekt MARVELS bude pátrat po nových planetách ze zemského povrchu za použití metody měření radiálních rychlostí. Astronomové věří, že projekt MARVELS najde během šesti let na 150 nových exoplanet, což je přibližně polovina současného počtu.

Cílem projektu jsou především exoplanety o velikosti Jupiteru. Astronomové chtějí především svými objevy ověřit teorii, podle které se obří plynné planety formují nejčastěji u hvězd bohatých na těžké prvky jako křemík, kyslík nebo nikl. Teleskop o průměru primárního zrcadla 2,5 metrů bude umístěn na Apache Point Observatory.

V březnu 2009 odstartuje raketa Delta-II, která vypustí na heliocentrickou oběžnou dráhu družici Kepler. oběžnou dráhu s dobou oběhu 372,5 dne.  Kepler se zaměří na oblast v souhvězdí Labutě, kde je vysoká koncentrace hvězd a je minimalizován rušící vliv svitu Slunce a Měsíce.

Kepler je vybaven dalekohledem o průměrů 0,95 metru. Světlo bude směrováno na fotometr s úctyhodným počtem 42 CCD čipů o ploše 2200x1024 pixelů!  Celkem za čtyři roky Kepler prozkoumá asi 100 000 hvězd jasnějších než 14 mag. Vědci si od této mise slibují, že bude objeveno kolem 50 planet o velikosti naší Země, a přes 800 planet do velikosti 2,2 zemských průměrů. Vědci pak budou moci odpovědět na některé zásadní otázky, jako je např.  počet planet v obyvatelné zóně, či jak často se vyskytují planety u dvojhvězd (či vícečetných systémů)

Velmi zajímavě vypadá projekt DARWIN Evropské vesmírné agentury (ČR je členem od 12. listopadu 2008 !). Půjde o flotilu tří vesmírných teleskopů s třímetrovými zrcadly a jedné komunikační družice. Trojice dalekohledů bude tvořit interferometr, tedy v podstatě vytvoří jeden obrovský dalekohled. Darwin bude umístěn 1,5 mil km od Země v libračním bodě L2, kde nebude rušen Zemí, Měsícem ani Sluncem.

Hlavním úkolem projektu bude analýza atmosféry tisícovky vzdálených planet podle určitých nepravidelností, které mohou být důsledkem života. V zemské atmosféře je například přítomen ve velkém množství kyslík a metan. Tyto látky spolu vzájemně reagují, a nebýt toho, že je biologické procesy neustále doplňují, jejich množství by se neudrželo na stabilní úrovni.

Video - přímé pozorování exoplanety u hvězdy Fomalhaut




Zdroje a další informace:
science.nasa.gov, časopis Gliese,  cs.wikipedia.org, en.wikipedia.org